V létě, když nám vždy po několika letech na mateřském letišti prováděli různé stavební a provozní úpravy, byla pochopitelně výluka. Jedno ze záložních letišť jsme měli v Tchořovicích u Blatné. Tam jsme jednou při dlouhé výluce kvůli generální opravě a prodloužení dráhy v Líních trávili přes čtyři měsíce.

Ubytováni jsme sice byli v asi 16-17 km vzdálených Horažďovicích v klasických německých „lágrových“ barácích, ale o to raději jsme byli zaměstnáni na letišti. To bylo umístěno doslova v panenské přírodě, obklopeno rybníky, loukami a lesy. Aby bylo alespoň částečně zabezpečené trošku slušné stravování, měli jsme s sebou tzv. pojízdnou č.4a: armu. Byla to svépomocně upravená maringotka, funkční jako dílna, se všemi potřebnými soupravami a náhradními díly pro jednotlivé druhy oprav, tak jak to známe, tedy Bedna č. i-El.spec., atd. atd. V ní, tedy v té maringotce, jako hlavní armář vládl radista Jirka „Ranní vláha“. Na slovo vzatý gurmán, kterého když jste viděli cokoli jíst, tak to byl doslova nakažlivý rituál, a i kdybyste byli právě dojedli cokoli, jeho specialitám nebylo možno odolat. Co vám mám povídat, on byl i vášnivým rybářem, takže z ne zcela   legálně chycených ryb, ale výborně připravené rybí pochoutky nebyla nouze. I arma jako taková byla dobře zásobovaná, protože z naší „dolní“ stojánky to bylo do místního krámku necelých 150 m. Tato blízkost letiště, dráhy a pojížděčky,  téměř podélně lemující celou délku vesnice, byla zejména o prázdninách doslova rájem zvědavců, cizí státní příslušníky nevyjímaje. Nebylo divu, protože vesnici protínala hlavní státní komunikace z Plzně do Č. Budějovic. V letových dnech nebylo možno přehlédnout a zejména přeslechnout aktivní letový provoz a na forsáž startující MiGy, takže „kontráši“ měli docela napilno. 

Mnozí z nás měli s sebou favority, myšleno kola, protože auta tohoto názvu byla teprve ve vývoji, ne-li ještě na prknech konstruktérů. Nebudu ani zdůrazňovat, že kola byla silniční, tehdy vlastně také ani jiná neexistovala. Jezdili jsme v jakémsi pelotonu denně z Horažďovic na letiště a zpět, mnohdy někteří z nás i po zaměstnání v podvečer ještě okruh znovu přes Tchořovice, Blatnou a Třebohostice zpět do Horažďovic.

Asi po měsíci činnosti v tom nádherném lůně přírody, které jsme doslova prznili ropnými produkty, extrémním hlukem a svojí přítomností vůbec, přesně dle plánů soudruhů „shora“, ale nepochybně kopírujíce sovětské modely leteckého výcviku, jinak ani nebylo možno, jako z nebe vytanul termín ostrých střeleb v Malackách. Příprava byla náročná v „domácím“ prostředí, kde bylo vše na svém a dostatečném prostoru. Ale na záložním letišti to bylo dvojnásob obtížné, nejen technicky, ale i organizačně. Přesto vše proběhlo bez závažnějších problémů, cíle byly zasaženy na výtečnou, takže se mohlo letět spokojeně domů, tedy na záložní letiště v Tchořovicích, oficiálně v Blatné. 

Nevím, jaký si kdo udělá úsudek o tehdejším velení, pokud už jej nemá dávno vyhraněný, ale opravdu lze těžko pochopit význam následujícího dění. Asi 50-60 km před letištěm nám byl vyhlášen v letadle chemický poplach. Ano, čtete dobře, chemický poplach za letu při návratu z ostrých střeleb, kdy jsme toho měli po týdnu celodenních a nočních akcí na rozpálených stojánkách malackého letiště doslova plné zuby. Nevyspalí, hladoví, žízniví a po tomhle rozkazu i řádně a oprávněně nasraný (tady s tím měkkým „i“ by to nebylo ono!) jsme přistávali v maskách, nade vší pochybnost jisti, že po otevření dvířek nákl. IL-14 bude poplach zrušen. Ani náhodou, v těch „vysoce účinných“ obličejových  kondomech jsme potom museli dotankovat naše „emefky“, které krátce před námi přistály z Malacek, udělat poletovky, řádně zaplachtovat, protože mašiny stály pod širým nebem, a teprve asi po půldruhé hodině ty gumové krámy z propocených, spařených obličejů, snad lépe vyjádřeno ksichtů, sundat. Tolik názvů pánských přirození se neslyší ani u dlaždičů za celý rok, kolik jich padlo tehdy na adresu kompetentních soudruhů.

Ale večer u piva zloba polevila, takže druhý den jsme spolu se sluníčkem zase vyšli ráno na plochu mimořádně sympatického záložního letiště vonícího trávou, posečenou v brzkých ranních hodinách místními soudruhy zemědělci. Přesto, že v mnohých z nás ještě odeznívalo zklamání nad pozdním vyhlášením chemického poplachu, (bylo by bývalo přece „vhodnější“  v maskách absolvovat celý let už z Malacek), převládal pocit uspokojení a jistoty, že velení naší armády spolu se stranou a vládou nedopustí, abychom byli nepřipraveni proti imperialistickému nepříteli, číhajícímu za pevnou hrází socialismu. Prostě dokonalá koalice kremelských „papoušků“.