Chci něco napsat o seniorech a počítačích. Ono se to lehce řekne, ale skládej písmenka tak, aby tě poslouchala a dávalo to smysl.

Já už vím, nejlépe je začít pěkně po pořádku. Ne vždy jsem byla senior a ne vždy jsem uměla pracovat s lidmi.

Na ekonomce jsme měli předmět lineární programování a ten mě docela bavil. Mám ráda logické myšlení a řekla jsem si, že tudy by časem mohla vést moje cesta. A dala jsem se do služeb výpočetní techniky. Začala jsem na mašinách velkých jako obývák, ťukala jsem do stroje připomínajícího něco mezi psacím strojem a dálnopisem. To, co z toho lezlo ven, byla děrná páska, která se dále zpracovávala v další obrovské místnosti… Začínala jsem jako operátorka. Práce operátorky mě až tak moc nebavila a chtěla jsem něco víc.

Začala jsem „pitvat“ jednoduché počítačové programy pomocí různých příruček, a metodou pokus – omyl jsem sama dávala něco do kupy. Po půl roce jsem absolvovala několik školení a světe, div se, z operátorky se pomalu stávala programátorka pro kancelářské myši. Účtařina mě nikdy neuchvátila, ale v počítači to dělalo divy. Už jsme neměli v kanceláři velké almary, ale slušivé slušovické TNS. Tato zkratka znamenala Ten Náš Systém.

Počítače se vyráběly v JZD Slušovice na Moravě poblíž Zlína. My jsme těm mašinám říkali Továrna Na Sny. Vypadaly jako větší televize, měly velkou klávesnici a dělaly děsné chyby…

Časem se výpočetní technika vylepšovala a vylepšovaly se i mé výkony. Z operátorky se stala programátorka, pak správce sítě a trochu i metodik, ale hlavně jsem pracovala s lidmi. No, pracovala… Spíše jsem je měla naučit novinky okolo počítačů a vysvětlit práci s programem. 
Vysvětlit jim, že v té bedýnce, kterou mají na stole, například jako běhají trpajzlíci, kteří se musí něčím nakrmit. Potravu pro ty počítačové trpajzlíky musí vymyslet programátoři, a my – obyčejní uživatelé – je musíme dokrmovat tím, co jim do klávesnice naťukáme. Podle našich výkonů můžeme očekávat jejich odezvu. Když jim tam klepnu nějakou blbost nebo myší kliknu vedle či jinak, tak mi většinou anglicky vynadá nebo si postaví hlavu a neudělá nic.

Tak mi pěkně léta ubíhala. Domů jsem počítač nechtěla, protože jsem ho měla za celý den v práci dost. Ale najednou nastal čas odejít do penze. Stala se ze mne důchodkyně-seniorka.

Doma jsem měla dalšího důchodce-seniora ( manžela), který po mně chtěl, abych ho naučila pracovat na počítači.

Co to pro mne znamenalo? Koupit domů počítač a obalit si nervy, protože učit vlastního muže není žádná sranda. Ale tak jo...

Objednala jsem počítač přes internet v práci, ještě když jsem byla zaměstnaná, a jednu březnovou sobotu mi ho přivezli do domečku na venkově. Počítač jsem spolu s manželem vybalila a začala ho instalovat. Běžná rutina. Jako v práci, kde jsem se jich něco nainstalovala. Jenže doma to dopadlo trochu jinak...  

Potřebovala jsem kód SN - sériové číslo, abych vůbec mohla začít.
Kód je napsaný na zadní desce počítače, který jsme umístili dole pod stolem. Manžel leze po všech čtyřech pod stůl a diktuje. Nadiktovaný kód klávesnice nepřijímala a nenapsala ani písmenko; manžel tvrdí, že jiný kód tam není. Byla jsem z toho nešťastná. Blbej počítač. Dali mi šmejdskou klávesnici, která nefunguje. Reklamovat to mohu, ale musela bych vše rozebrat, zabalit a odeslat. No, to se mi ale vůbec nechce. Raději koupím novou klávesnici.

Je sobota dopoledne, manžel jede do blízkého města, koupí novou klávesnici, zapojíme ji a znovu zkouším kód. Nic. Ani ťuk. Jsem naštvaná a vztekle všeho nechávám. V pondělí v práci koukám na zadní stěnu počítače (tam ho mám na stole) a vidím tam dvě řady čísel a uvědomuji si, že ten „můj poklad“ mi doma diktoval místo sériového čísla VÝROBNÍ ČÍSLO. No a tohohle pána já mám učit...?! 
 

Dobře, vše odpuštěno – začínáme s učením. Vysvětluji, která klávesa co umí, a on stále dává prsty jinam. Připadám si jako kantor z 19. století. Místo ukazovátka přísného kantora manželovy prsty usměrňuje moje tužka, která ho občas přes ty prsty klepne. Později přišla na řadu myš. Klikat myší je náročné, kurzor ho vůbec neposlouchá.
Zkusíme hrát na počítači hru „karty“, tam se myš naučí ovládat. Karty ho ale moc nebaví. Tak je opustíme a přejdu k vysvětlování, co je složka a jak funguje. Založili jsme jeho složku s názvem POKUS. A co myslíte? Při dalším opakování po mně chtěl, abych mu našla jeho pokusné vložky... Zapamatoval si sice, co je složka, jen si trochu popletl název. Pak jsme přešli na internet. Tam už to šlo lépe. Dokonce už i „skypuje“, ale zpočátku mu nešlo do hlavy, že k tomu nepotřebuje telefon.  Po dvou letech, už je s internetem kamarád, umí si najít všechny informace, které potřebuje, umí si spustit hru na počítači, otevře si poštu, a je spokojen...  

Manžel už je 3 roky „na obláčku“, internet nepotřebuje a dívá se dolů, jak „trápím“ jiné adepty.

Nyní se vrátím o pár let zpět.

Celý život jsem bydlela v Praze a na důchod jsem se přestěhovala do malé vesničky Klučov, kde se nachází dvě hospody, jedna samoobsluha, obecní úřad a KNIHOVNA. Zde jsem si splnila sen...

Slovo dalo slovo a stala se ze mne knihovnice! Před ostatními uchazeči jsem měla výhodu znalostí prací na PC a zacházení s internetem. Do knihovny je zaveden internet, tak jsem pro případné zájemce zavedla "školičku minima na PC", v tom se dobře vyznám, ale jinak jsem byla v knihovnictví laik.
Absolvovala jsem nějaká školení a instruktáže a dnes už knihovna „šlape“ druhým rokem. Získala jsem pro ni dotaci na nákup počítače a programového vybavení. Do knihovny se začali trousit zájemci nejen o knihy, ale i o počítače. Přesvědčila jsem i dříve narozené čtenáře, že práce na počítači je zábavná a že se mohou spojit s celým světem. Když si domů pořídí internet, tak se nejen něco dozví, ale mohou si popovídat s přáteli pomocí programu Skype a nemusí sledovat čas ani kredit v mobilu. Čiperná důchodkyně Emilka má ráda práci na zahrádce, tak si v knihovně na internetu hledá kytičky. Další „studentka“ krátce před důchodem musela změnit práci, a ejhle – chtějí od ní práci na počítači. Nevadí – knihovnice poradí a po pár sezeních píše na klávesnici třeba jen třemi prsty, ale ví, jak na to.

Také jsem učila „mladíka“, který měl 70. narozeniny už za sebou, ale do učení byl jako ďábel. Neuměl ťuknout do klávesnice ani kliknout myší, ale už ví, co je dvojklik, umí si založit i zrušit složku a pak  mi telefonoval, že má zavedený internet, jestli mi může poslat mail. Lidičky, já jsem jenom zírala! Ten člověk byl na našem sezení jen třikrát, ale pilně doma trénuje za pomoci syna a vnoučat.

Dnes už mám 70. za sebou, v knihovně pracuji stále, občas někoho něco naučím a nejen v knihovně, pomáhám přátelům i "po síti".

Jestli je takovýchto seniorů více, tak náš národ s tou počítačovou negramotností brzy zatočí! 

Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.