Moje babička ještě nosila šátek a jako ta "pravá" babička ! vypadala. Svou vzpomínku jsem na íčko napsala v článku Vzpomínka na babičku. Zemřela před 61 lety, ale vzpomínám na ni stále.

Jednu babičku jsem viděla jednou v životě a druhá nás vychovávala a nosila šátek. Byla docela od rány. Myslím, že naší vnučce by se taková babička moc nelíbila. Není nic špatného na tom, když o sebe i v pokročilém věku pečujeme. Neděláme to pro nikoho, jen pro sebe. A být v našem věku trochu sobci je jen pro naše dobro.

Měla jsem dvě babičky, šátkovou a kloboukovou. Obě byly v dobách mého dětství a mládí velmi aktivní, z důchodu ještě pracovaly na sezónních brigádách, jezdily na blízké i vzdálené výlety, měly kamarádky ... a samozřejmě mne, mou sestru ,bratrance a sestřenice hlídaly. Když měly čas. Stejně tak i rokenrolovo-hipísácké babičky mých dětí. Já jsem už též babička. Je to bezvadné. Ale víc než na pokrývce hlavy záleží na dobrém obutí. Kvalitní a pohodlná obuv , to je to oč tu běží. Všechny babičky, v šátku, klobouku i ty prostovlasé řešily botky, botky, botky.

Hezké Maruško. Není větší odměnou pro babičku vidět, jak šťastně její rodina žije. A pro vnoučata je poznání, že babička není jen jejich, ten bratránek velký jako táta, je taky vnouček.

Moje babička se narodila v roce 1890, zemřela ve svých 82 letech. Celý život si ji pamatuji jen s šátkem na hlavě, pod ním skrývala svoje krásné vlasy - ve stáří byly úplně stříbrné. Byla dlouho vdovou, měla ke svému důchodu 120 korun na výměnku ještě kozu a slepičky. Já jsem byla její nejstarší vnučka a tak jsem si jí nejvíce užila a ona mi byla velikým vzor v mém životě. Její život - řídila se heslem "Modli se a pracuj..." Tehdy se všichni poctivě živili, pracovali a i více modlili, měli svůj život svázaný s Boží přírodou - vycházeli všichni dobře se svými sousedy i ostatními spoluobčany a i sami se sebou - v lidech bylo více lásky a nebylo tolik negativ - jako lež, závist nebo dokonce nenávist... Život měl svůj řád a všichni v něm byli celkem spokojeni... Dnes je mi 71 let, jsem mnohonásobnou laskavou a milující babičkou, která chce svým vnoučatům předávat jen to nejlepší. Snažím se být jim dobrou kamarádkou při jejich hrách i při práci. Vím co je to občas jezdit s vnoučaty na lyžích, na bruslích, plavat s nimi, jezdit na kole, skákat přes švihadlo, cvrnkat s nimi kuličky, hrát slovní fotbal, vyprávět pohádky, fotografovat s nimi, učit je šít, plést, vařit, uklízet a péct s nimi a být jim vždy na blízku v pomoci a s dobrou radou i slovem. Ale když jim ukazuji někdy svoji babičku v šátku, tak jsem potěšena, že mi říkají - ta byla krásná... Ale největším štěstím pro mne je, že všechny moje tři děti žijí v prvních manželstvích modelem - tatínek, maminka a děti - za což v duchu velmi pokorně děkuji Pánu Bohu...

Doba v níž žijeme je náročná i na babičky. Mám 3 dospělé děti a 3 vnoučata. Dříve bych už byla v důchodu, přidáno 8 let takže ještě dlouho nebudu. Ženu po čtyřicítce už nikdo nechce zaměstnat, pro zaměstnavatele už je taková žena nerentabilní, proto musíme v konkurenci mladších a dravějších uspět. Jo znám i takové, co zapomněly stárnout a v padesáti vypadají jak diblíci , v culíčku, v mini, ale normální žena i když je babička musí být in, ¨vědět kdo je Anna a Elsa, auto McQueen, obsluhovat mobil, na počítači pouštět, skákat na tramlolíně, chodit s dětmi plavat, nebo jezdit na kole , Ale umění upect dobré buchty nebo vyprávět pohádky nám zůstalo. Hodně cestuji, chodím na kosmetiku, a na univerzitu 3. věku, kde se učím fotografovat a Angličtinu, ale když přijede 5ti letá vnučka a chytí mě kolem krku a říká ty jsi ta nejlepší babička v celim mym životě,je to to nejkrásnější vysvědčení.

Dnešní babičky jsou spíše takové kamarádky.

Zažila jsem svoji babičku v šátku, se stříbrnými dlouhými vlasy, které jí moje maminka a její dcera splétala do copánku. Byla to zlatá babička, které bylo 85 let, když umřela a mně bylo 6 leta chodila jsem do první třídy. Dnešní babičky se staly mladými babičkami, které chodí ještě do práce a díky příjmům si mohou užívat výletů, a také dnešních technických vymožeností. Také nejsme babička v šátku a pokud můžu tak s vnoučátky si klidně zahraji i míčovou hru. To moje babička byla jen doma, s knihou v ruce a večer co večer se modlila růženec. Je jiná doba, ale možná právě proto bych naši babičku ráda představila svým dcerám, aby viděly, jak tehdy babičky vypadaly. U mně byly zlaté, a láskyplné - nás vnoučátka moc milovala a dávala to najevo !

Já nikdy na svoji babičku nikdy nezapomenu milovala jsem ji ...nikdy nenosila šátek ....na tehdejší dobu byla šik :-)milovala moře v Jugoslávii a já pokud se dostanu o dovolené k moři tak si vždy udělám večerní chvilku pro sebe a jdu k moři koukat na hvězdy a přitom zdravím babičku vím ,že se na mě z hvězdičky dívá .....i slzičku uroním a to už je 26 let v nebíčku .... a já jsem dnes už taky šťastná babička 5 vnoučat :-)

Jsem čtyřnásobná babička a mám svoje vnoučátka moc ráda, šátek nenosím a ani takovou babičku z mé generace neznám. Máme jiný styl života stejně jako naše vnoučata. Nese to prostě doba. Ale je úžasné, když děláme něco společně. Třeba když vstáváme brzy ráno a jdeme s vnukem fotit a potkáme lišku a nebo statného srnce. A to je jednomu vnukovi devět a druhému třináct let. A oba je to se mnou baví.

Nevím proč by babičky měly sedět v šátku někde na lavičce, nebo doma na gauči, babičky jsou a zůstanou, vždycky byly pro svoje vnoučata ty nejlepší a vždy budou, jen nenosí šátek, moje babička ho také nenosila i když prožila válku a jiné si tak pamatuji, ji ne. Já sama jsem už také banička, miluju svá vnoučata a chovám se k nim tak jako ta moje ke mě, vždy budu ochranitelská, a jak vždy říkávala ta moje - dítě mého dítěte je 2x moje dítě :) a to platí a platit bude. Máme větší trpělivost než rodiče a hlavně už nás tolik věcí nerozhodí, přece jen životní zkušenosti jsou k dobru.

Moje babička (nar.1904), byla též taková. Bohužel, doba je úplně jiná, nezměnily se jen babičky, ale hlavně vnoučata. Je to celé o výchově, vztazích, atd., nikoliv o šátku na hlavě, šedinách či množství vrásek.

Pardon, překlep, Boženy.

Vždyť ani babička boženy Němcové nebyla ve skutečnosti taková, jak ji autorka vypodobnila ve svém slavném díle. Já, která babičkou nejsem a nebudu, vám ostatním a vašim vnukům přeji hodně oboustranného porozumění a sympatií, ať vypadáte "babičkovsky" nebo vůbec ne!! :-D

Také jsem měla takovou babičku, když jsem se narodila bylo jí 64 let. Pokud se dobře pamatuji na dětství, zdála se mi nejkrásnější na celém světě.

Moudrá slova, Maruško. Také vzpomínám na babičku. Je jedno, zda jsme my v šátku, hlavně aby v nás byla ta laskavost našich babiček.