K napsání tohoto příspěvku mne přiměla krátká diskuse, která proběhla 26.-28.6. v části Líbí / Nelíbí. Nesouhlasím s názorem, že „se noví íčkaři vůbec neobtěžují napsat něco víc o sobě“ a „Možná by redakce měla požadovat základní informace a bez nich neregistrovat“. Kdyby tomu tak bylo, nikdy bych se na tento portál nezaregistrovala. (Portál by nejspíš o nic nepřišel, ale já ano.) Nemám potřebu hned všude uvádět své jméno a fotku, nejsem a nebudu na žádné sociální síti. Každý není extrovert, který se okamžitě s každým kamarádí. 

Nevěděla jsem, do čeho vstupuji. A tak jsem uvedla své jméno s tituly, výšku a váhu. Pak jsem uveřejnila překlad básničky a dočkala se moc hezkých reakcí. S tím, jak jsem portál poznávala, jsem se do něj zapojovala stále víc. A najednou přišlo nemilé překvapení. Kdosi, jak jsem později zjistila, vysokoškolsky vzdělaný a bez jakéhokoli příspěvku na portále, mne obvinil, že se chci prosadit. Vyčetl mi, že uvádím své tituly a že jsem upozornila na to, že není u citací uveden zdroj. A někdo další se ihned radostně připojil. Nechápala jsem to. Celý svůj profesní život jsem se pohybovala v prostředí, kde akademické tituly byly samozřejmostí a nemít je, mohla jsem si hledat jinou práci. V rámci své pracovní náplně jsem publikovala odborné články a knihy. Proto jsem si osvojila i publikační etiku. Děkuji redakci portálu, že se mne zastala. 

Přihlásila jsem se k vám koncem března. A líbí se mi u vás čím dál víc. Umožňujete mi dělat, co mě baví a co umím – psát. Po mnoha letech jsem se vrátila ke skládání básniček. Inspirovali jste mě svými hrátkami s češtinou. Díky vám víc fotím a naučila jsem se lépe dívat kolem sebe. Můžu si s vámi „povídat“. A protože je mi s vámi dobře, rozhodla jsem se vystoupit z anonymity. Potřebovala jsem čas, abych k tomu dospěla. „Na povel“ bych to udělat nemohla. Pokud chcete, můžete se na mne podívat a něco málo si o mně přečíst. Ostatně tím, co jsem zde již napsala, ať jako příspěvky v rubrikách, nebo komentáře k nim, jsem o sobě sdělila už dost.