Často jsem v pohodlí svého domova, ale často ho i opouštím. Cestuji, pobývám u příbuzných, navštěvuji kamarádky. Mám to ráda, protože si tím zpestřuji život. Moc ráda se ale vracím zpět. Vím, že se říká, že doma je nejlépe. Je to pravda. A já jsem přišla na to, proč.

Jsou to stereotypy, kterými jsem v mládí tak pohrdala. 

Kávu vždy najdu tam, kde má být. Nepotřebuji přemýšlet a hledat. Páčka u polohovacího křesla je přesně tak rozviklaná a opotřebovaná, že stačí jen lehce zatáhnout a můžu zaujmout nejpohodlnější polohu na světě. Nemusím přemýšlet, který z ovladačů televize je ten pravý a pod kterým číslem se skrývá ten nejžádanější kanál. Těší mě jednoduchá orientace v mé ledničce. Ouška hrníčků jsou nastavena tak, jak mi to vyhovuje…

Pan Svěrák píše, že je vítací typ. A aby se mohl vítat, musí se nejdříve loučit. Já jsem zase milovník stereotypů. A abych si jich dostatečně užila, musím o ně nejprve přijít. Jsem velmi spokojená, že je mi to umožněno. Mohu cestovat a z cest se vracet, mám rodinu, za kterou jezdím a od které zase přijíždím, mám kamarády, kteří mě k sobě rádi zvou a zase se se mnou rádi loučí.

Jsem velmi spokojená, že mám svoji stereotypní skleničku na svém stereotypním místě, že mohu stereotypně sáhnout po víně, kterým si mohu připít na oslavu svých stereotypů.

A jak to máte vy?