Nejpopulárnější osobou pro vnoučata je náš děda. Blbosti, které vymýšlí, nemají obdoby a dosahují velmi efektivních výsledků. Protože kdo si hraje, nezlobí. A to platí jak pro vnoučata, tak pro dědu. Netuším, kde bere sílu a inspiraci. Sám byl "klukem ulice", protože u nich na vsi do žádné školky nechodil. Při svých hlídacích aktivitách žádné učené metody nepoužívá. Kam se ale na něj hrabe montessori, daltonské či waldorfské vzdělávání. Děda nahradí lesní, sportovní i církevní školku. Je multifunkční, protože jen tak s dětmi blbne. Blbne doma, v lese, na zahradě i v bazénu. (Já se raději neúčastním, protože by se to bez mých připomínek určitě neobešlo). Vysvětlí, co jsou Velikonoce takovým způsobem, že děti sedí, ani nedutají. (Já to raději neposlouchám, co kdyby se v jeho vyprávění vyskytly nějaké historické nepřesnosti).

Jsem permanentně v jeho stínu. Zajišťuji proviant. Vařím, peru, uklízím, přikazuji a zakazuji. Házím přísné pohledy, zvyšuji na nezbedníky hlas a citově vydírám. "Když neuděláš tohle, tak tamto nebude". Metoda účinná, ale silně kritizovaná. Mé zkušenosti s hlídáním jsou totiž vesměs negativní. Jednou jsem vyzvedávala vnučku ze školky. Dle pokynů rodičů byla odměněna dudlíkem a čokoládou, a to hned po té, co jsem si ji přebrala od vzdělané paní učitelky. Ta moje počínání druhý den před rodiči silně zkritizovala.

"No, ale vždyť jste mi řekli, že to tak děláte" já na to. Odpověď zněla. "No jo, babi, ale až za rohem".

A tak to u nás chodí. Jako ti policajti. Jeden hodný a druhý zlý. Na dědu nikdo nežaluje, dědu má každý rád, a tak já si zůstávám u své funkce proviantního náčelníka. Je to to jediné, co by náš děda s určitostí nezvládl.