Třesoucí se rukou nést jídlo na lžíci,

oběma rukama svírat si sklenici;

zvykat si na pády, na chůzi strnulou,

zažívat problémy i s vlastní obsluhou.

Zbavit se věcí, prodat byt, 

odvahu udělat těžký krok mít.

Pár kousků oděvů jen s sebou vzít -

Parkinson rozhodl, že musí to být.

Snášet i bolest, co s časem se přidává,

jen dobré spaní je pro duši potrava.

Snažit se tajit, že paměť ji zrazuje,

že občas kamsi daleko odpluje.

Těšit se z návštěvy, jež občas zavítá,

své blízké na jedné ruce si spočítá.

Upnutá na dceru a svoji maminku,

neschopnost přátelství dostala do vínku.

S fotkami rodičů vzpomínat na mládí

a snad i na krásu, kterou dnes nevidí.

Lidé jí říkali "vždyť vy jste doslova -

určitě víte to - jak Hana Vítová".

Tajit svůj smutek a snad i obavy,

co osud jí ještě tu připraví.

V noci potají slzet do polštáře,

neukázat světu smáčené tváře.

Ač v prostředí hezkém, kde jsou fajn lidi,

a její trápení tak někdo vidí,

potichu o sílu prosit nebesa:

vždyť je to její poslední adresa.