Bylo to ráno v rytmu Star Dance. Po roce se vrátila televizní šou a tím i zájem o tanec obecně.

Probudil mě tlak v prstech u nohou. Většinou probouzí člověka tlak úplně jinde, ale tohle byla zvláštní bolest, kterou mi působil dotek prošívané deky na mé dlouhé palce. Po pikosekundě mi došlo, čím to je. Tlak na mé špičky předešlý večer totiž způsobily vysoké podpatky. Tak vysoké, že jsem nebyla jen nejstarší tanečnicí na pátečním kurzu tance, ale i nejvyšší. (Když nemám čím, musím převyšovat alespoň výškou.) Pohltila mě touha stát se královnou parketu. Úzké lodičky a tíha mého osmdesátikilového těla způsobily své. Téměř rozdrtily mé nehtové lůžko, a když se k tomu přidá i přišlápnutí špičky tanečním partnerem, není divu, že mě to vzbudilo. Nemám nešikovného partnera, ale pokyny tanečního mistra „dáma do pána“ mě nutí špičku strčit tam, kam nemám. Existuje i pokyn „pán do dámy“. Stálo by za úvahu tento terminus technikus změnit, protože vysvětlování tohoto úkonu je zcela zbytečné. Ať dělám, co dělám, asociace jsou asociace.

Zpět k tomu ránu. Společně s bolestí přijdou i obavy, s jakou se probudí můj manžel. Do kurzu jsme nastupovali s tím, že základy máme a čtyřicet let společného tancování nás opravňuje si myslet, že parket bude náš. A ono ejhle… Polku jsme uměli a už nám nejde, valčík už jsme si také stihli zošklivit a o latině ani nemluvě. Z lekcí odcházíme tak rozladění, že cesta k domovu je tichá, útrpná a ranní vstávání plné obav, že už nikdy, ale opravdu nikdy nebudeme tančit. Že necháme další zaplacené hodiny plavat a chvíli potrvá, než se naše tichá domácnost zase vrátí do normálních kolejí. Zdá se, že právě z tohoto důvodu toto ráno nebude pohodové. Pomalu se proto vyplížím z ložnice, lehce našlapuji, abych nebudila a abych netrpěla. S obavami čekám na kritické zhodnocení našich tanečních a na rezolutní odmítnutí dalších pokusů. No a najednou se k mému překvapení z ložnice ozve: „Blaničko, až se nasnídáme, musíme trénovat, abychom byli na příště připraveni“. Dobrá nálada je zpět a na své tlaky ve špičce musím zapomenout. Mám před sebou krásný den plný tance. Úžasné ráno.

Mam totiž ráda rána v jakékoliv podobě.