FELICIE a dvě přídavné nádrže

 Jirka Vrchlík byl vůbec číslo. Jak už jsem psal minule, byl schopen čehokoli, ale vždy, jakoby se mu trošku lepila smůla na paty. Naštěstí to ve finále pokaždé dopadlo jak se říká „zaplať Pán Bůh“, takže díky jeho „pechu“ se všichni okolo mohli i dostatečně a dodatečně bavit.

Protože se občas staly i věci nepříjemné, až tragické, to když nějaký MiG-21 jen odstartoval, ale k přistání na mateřském letišti už se  moc „neměl“, zůstalo po něm celé příslušenství. To znamená nejen soupravy nářadí od všech odborností (zbrojířské, radistické, mechanické, elektrikářské a pod.),  ale i přídavné nádrže, tzv. „baky“. Každá mašina ( MiG-21 MF měla dvě nádrže po 400 l pod křídla, jednu větší na 600 l pod trup. Ty se podvjášely podle varianty cvičení, nebo pro dlouhé lety, např. navigační, nebo při střelbách nad Baltem. Tato „depozita“ se potom jaksi přerozdělovala nejen u letky, ale i podle funkcí atd., prostě normální typicky český systém. Mnozí z pilotů, techniků i jiných funkcí u pluku byli chataři a zahrádkáři, takže taková přídavná nádrž byla na zahrádce, nebo u chaty nainstalovaná na podpěrách a naplněná cca v dvoumetrové výšce vydatnou zásobárnou vody k zalévání. Natřená pak jakoukoli tmavou barvou (z letištního skladu) a absorbujíc tak celým povrchem sluneční tepelnou energii dokonce poskytovala vodu i teplou, vhodnou ke sprchování.

Jirka Vrchlík, jehož rodiče bydleli v jedné vísce u  Spáleného  Poříčí, jednou dokázal obstarat zmíněné menší baky dva. To bylo v době, kdy už vlastnil starší Felicii, kabrio se stahovací střechou, tehdy svou dobou šlágr českého automobilového průmyslu. Po telefonické domluvě s otcem, že nádrže přiveze v pátek po zaměstnání, bylo dohodnuto, že vrata ze silnice do dvora budou, resp. musí být otevřena dokořán už nejméně půl hodiny předem. Asi se divíte, proč tak brzy a hlavně, proč otevřena. Jirka věděl, že má prasklou brzdovou hadičku u levého předního kola, a protože tehdy ještě nebyly brzdové systémy u těchto modelů dvouokruhové, bylo vlastně zcela bezpředmětné s takovými brzdami zkoušet brzdit. Normální člověk by do takového auta nesedl ani za účelem zaparkování ze dvora do stodoly se slámou. Nikoli však náš Jiřík. Z hranolků zhotovil jednu podpěru nad přední sklo, druhou nad kufrem, s pomocí kolegy naložil oba baky, přivázal šňůrami z vyřazených brzdových padáků a „vyrazil“ odpoledne po práci k Poříčí. Jak potom vyprávěl, přes plzeňské křižovatky měl celkem kliku a pokud mu padla červená, “ubrzdil“ to přes spojku vypnutím klíčku od zapalování, protože jak známo, ruční brzdy u Oktávek, tedy i u „filcek“, jak se jim přezdívalo, byly funkční snad jen prvních tisíc kilometrů provozu.

Fatální zvrat k horšímu však našeho kaskadéra teprve čekal. Jeho otec sice včas u stolu při obědě všechny informoval o nutnosti otevřených vrat. Byla tam, bohužel, ale přítomna i nahluchlá Jirkova babička, ba co víc, ve svém pokročilém věku velmi čiperná a pořádkumilovná babička. Takže už asi tušíte, co následovalo. K jejich domu v Poříčí se sjíždělo sice nepříliš strmým, ale poměrně dlouhým klesáním. Přesto, že špeditér Jiří nejel zrovna úměrně druhu a způsobu uložení nákladu, nevadilo by to v případě, že by byla ona bytelná dubová vrata otevřena dle domluvy. Po odbočení ze silnice do dvora totiž následovalo mírné stoupání, které podle odhadu a propočtů přepravce Jiřího mělo způsobit pozvolné zastavení auta buď na konci dvora, to ale mohlo svoji pouť dokončit bez problémů až na cestě ze dvora protínající zahradu náležející k této nemovitosti.

Všecko bylo, jak jste správně vytušili, úplně jinak. Pořádku dbalá, ale nedoslýchavá  stará paní pár minut před příjezdem s polohlasnou poznámkou,že "ti mladí neumí za sebou ani zavírat“ , vrata zavřela, jak jinak než na závoru, asi aby opravdu nepovolila. A skutečně, tak se i stalo. Jirka si to přihasil s nádržemi na Felicii jako s „kaťušemi“, ani nevypínal zapalování, jen si klidně vyřadil, což byla další nepředloženost, vyjel z mírné pravotočivé v domnění, že za ní může bez obav odbočit do dvora otevřenými vraty. Ouha strouha, zavřeno, tedy vrata na závoru. Dělat už nešlo nic, prostě to tam musel pustit bez šlajfů. Protože ale někde udělali sovětští soudruzi při konstrukci nádrží chybu, a zapomněli na deformační zónu, zapíchly se do vrat jen špičky. Pak už to šlo do sebe jako harmonika, takže to odnesl celý předek Felicie a Jirka byl díky své babičce rád, že vyvázl zase a opět jen s pár boulemi a odřeninami. Nádrže zmuchlané jak leporelo se musely dát do šrotu, byly z aluminia, takže nějaká kačka za ně přece jen kápla. Na opravu kdysi super auta to však zdaleka nestačilo, a tak musel náš výsadkář dlouho šetřit, než se zase po delší době svezl ve své felicii.