Vesnici Koločavu najdete na západní Ukrajině na hranici Siněvirského národního parku ve středu oblasti zvané Podkarpatská Rus. Ta byla za první republiky samosprávním územím Československa. Kolem obce protéká řeka Těrebla a na břehu se pasou sametové kravky. Ráno jdou na pastvu, večer se zase samy vracejí, takže se stávají důležitou složkou dopravy. Nikdo na ně netroubí, ani se je nepokouší předjet. Všichni ohleduplně počkají až rohatá dáma přejde, a teprve pak se pokračuje v cestě. Stračeny mají na krku zvonce.

Vesničku Koločavu, ležící v horách Zakarpatí, proslavil především spisovatel Ivan Olbracht, který je znám jako autor románu o místním rodákovi Nikolaji Šohaju loupežníkovi. Z velké části se tak díky němu stala Koločava jakousi Mekkou českých turistů.

Koločava, jejíž historie sahá až do 15. století, je poměrně velká podhorská vesnice, sevřená mezi hřebeny Poloniny v blízkosti městečka Mižhirja. Tato oblast Podkarpatské Ukrajiny byla v letech 1919-1939 součástí Československé republiky. Tento kraj žil po dobu, kdy patřil do bývalého bloku SSSR, v zapomnění, teprve počátkem 90. let minulého století sem začali jezdit dobrodruzi a začaly se sem podnikat organizované zájezdy.

My jsme navštívili místní školu, kde je i muzeum I.Olbrachta.Ten v době první Československé republiky zde řadu lety pobýval a učil na místní škole. Dramatickým příběhem o válečném zběhovi Nikolovi, který "bohatým bral a chudým dával", a jehož srdce patřilo krásné Eržice, vznikl v 30.letech minulého století. Dílo patří k vrcholům moderní české prózy. Román popisuje sílu lásky, mstu za příkoří, ale i zradu a smrt. Před místní školou stojí pomník s jeho bustou. I.Olbracht napsal také několik povídek ze života podkarpatských Židů. Námět na ně získal z okolí Koločavy. Je to např. Golet v údolí, který se odehrál v nedaleké Polaně, O smutných očích Hany Karadžičové, Událost v mikvi. Některé povídky byly zfilmovány a ve filmu Marijka nevěrnice si dokonce zahrál jednu z rolí.

Hřbitov, kde jsou pohřbeni  Nikola i Eržika, jsme navštívili. Nikola je údajně pohřben v dolním rohu koločavského hřbitova bez náhrobku a bez rakve, zatímco jeho milá Eržika odpočívá v horní části hřbitova. Zdejší hřbitov má podobu zarostlé louky, kde sem tam ze země trčí kříž ověnčený umělými kytkami, sem tam se vyskytne i náhrobek nebo fotka. Každého z nás ale zaujal obrácený plechový kýbl, který je doplňkem každého hrobu. Pozůstalí dávají do těchto děravých kýblů svíčky, aby je uchránili před větrem. Místní starousedlíci tvrdí, že Nikola ve skutečnost žádný hrob nemá. O Nikolovi se tady mluví jako  obyčejném zbojníkovi, co zastřelil dva české četníky.Ti jsou pohřbeni u dřevěného řecko-katolického kostela sv.Ducha. Kostel je nejstarší architektonickou památkou  Koločavy.

Pokud si ovšem představujete Koločavu jako malebnou vesničku vystřiženou z Obrachtova románu či filmu Marijka nevěrnice, jste na omylu. Je třeba si domyslet pár porozbořených socialistických budov, děravou silnici a všudypřítomné odpadky. Zkrátka, vypadá to, jako by se zde zastavil čas před sto lety.

Nás nejvíc potěšila "česká hospoda" s názvem Četnická stanice, kde kromě stravování je i možnost  ubytování. Její nápis psaný latinkou nelze mezi ostatními azbukou psanými nápisy přehlédnout. Za I. republiky opravdu zde byla četnická stanice. Hospoda nabízí skvělé pivo a také řadu místních specialit. Ceny jsou velmi příjemné a stejně tak nás i překvapila česky mluvící majitelka Natálie Tumarec, kterou v Koločavě zná naprosto každý.

I když Koločava kromě svých muzeí, kostela a Četnické stanice příliš nenabízí, je nejnavštěvovanější obcí Zakarpatí.

Příště budu vyprávět o dalším druhém největším městu Zakarpatské Ukrajiny - Mukačevu a o tom, jak bývalý politik M.Sládek chtěl připojit na mukačevském hradu Palanok toto území k Československu a jak nakonec byl zatčen a deportován zpět do vlasti.