Článek Co když uslyšíte: Jste stará  mi připomněl moje trampoty s hledáním práce. V roce 1998 ve 44 letech jsem přišla o dobré místo korespondentky ve velkém průmyslovém podniku. Připravil mne o něj.......počítač. Začala jsem hledat práci, ale úsilí bylo marné. Ve výběrových řízeních jsem neobstávala, vždy dostal příležitost mladší. Za různých brigád uběhlo deset let. Až jednou!!! V roce 2008 se v mém životě měla odehrát radikální změna. Kamarádka mi donesla noviny, ve kterých byl inzerát, že hledají telefonistku. Uvedený telefon nikdo nezvedal první, druhý, třetí den (no to je jasné, neměli tam ještě tu telefonistku :) ), a jak tak čumím na ten kus novin, padl mi do oka jiný inzerát: Do nové pobočky hledáme patnáct pracovníků na kompletaci a reklamaci smluv. Tak jsem tam zavolala, byla pozvaná k pohovoru a hned druhý den jsem měla jít s jiným pracovníkem na zkušební den, abych věděla, co ta práce obnáší.
Doma jsem si firmu okamžitě našla na Netu a vypadalo to velice lákavě. Z webových stránek se na mne usmívali samí mladíčci v kravatkách a spousta fotek ukazovala jednoho z pracovníků, kterak si zaslouženě odpočívá někde v Karibiku na dovolené, kterou vyhrál jako nejlepší pracovník za loňský rok. Paráda!!!! Ani jsem nevěřila, že to půjde tak snadno. Konečně mohu ukázat své znalosti, kvality a letité zkušenosti. Konečně nikomu nevadí, že je mi 54 a dostávám šanci. Hurá! Druhý den jsem měla být slušně společensky oblečená, což jsem řešila obléknutím černých šatiček. Nezbytným doplňkem se staly lodičky, punčošky, šátek ležérně kolem krku....no holka jak cumel. Do tašky dřeváčky na přezutí, ať nemusím celý den sedět v lodičkách, a plno nezbytných věcí, o kterých jsem předpokládala, že bych je mohla při práci v kanceláři potřebovat (a co kdyby tam nebyly) – brýle, blok, propisovačky, hrnek a lžičku, skleničku s kafem, skleničku se sušenou smetanou, polévkovou lžíci, nůž, krabičku čaje, cukr, ručník, náhradní punčocháče, teplý pléd – kdoví, jak jim v kanceláři topí, toaletní papír, intimspray, hřeben, no, povím vám, bylo toho do kufru, ale ten se do práce vhodný nezdál, nacpala jsem to do větší tašky........
Po příchodu jsem byla uvedena do velké místnosti, kde stálo asi třicet kravatníků v kruhu. Nějaký vůdce vyvolával jednotlivé mladíčky, vykřikoval, že tenhle Lojza za včerejšek udělal pět smluv a dotyčný borec vzal do ruky kravský zvonec, běžel vnitřkem kruhu a zvonil a ostatní tleskali a provolávali Umí! Po této taškařici pracovník určený k mému zaučení zavelel: „Jdeme!" a šli jsme.....Pane bože, práce je to pro kabelovou televizi, a protože se bude přecházet na digitální vysílání, musí se s klientem sepsat nová smlouva, domluvit návštěvu technika na instalaci set-top-boxu a jeho naladění. Takže chodíš od dveří bytu ke dveřím bytu nahoru dolů po barákách a představíš se, že jsi z kabelovky, ukážeš průkazku a jdeš na "přesvědčovací manévr". Po dvou hodinách už jsem necítila v lodičkách nohy, s sebou jsem vláčela plnou tašku těch "nezbytně nutných osobních potřeb". Nikdo neuvěří, jak jsem trpěla. Chodila jsem jak blbec se svým učitelem do pátých poschodí pěšky a pak shora dolů, zvonila na zvonky, a když už byl konečně někdo doma, tak nám buď vynadá, že jsme nejdražší kabelovka v EU, popřípadě si to "ještě musí rozmyslet"....což znamená, že tam půjdeme za čtrnáct dní znovu a asi uslyšíme to samé, každý druhý tvrdí, že nemá peníze na vyhazování a na televizi se stejně nedívá, každý třetí se ohání paragrafy, jestli je to povinné ze zákona, a že když je přechod na digitál až koncem r. 2011, tak proč by na to měli přestoupit už teď, že zdražením o stovku na nich vlastně vyděláme 3000 navíc za těch třicet měsíců, o co dřív sepisujeme smlouvu, atd.....oslovili jsme asi pětadvacet domácností a můj učitel sepsal jedinou smlouvu – za kterou prý dostane pětikilo brutto. Nohy jsem měla zaražené až v podpaží, plosky chodidel pálí a záda jsem od bolesti už ani necítila. Po návratu z této desetihodinové šichty, podobné rubání v dole, jsem byla svým učitelem šéfovi pochválena a tím přijata do kolektivu. Zaučovala jsem se takhle celý týden. Každé ráno stejný rituál s vyvoláváním úspěšných a běháním dokolečka jak pro blbečka. Když jsem po tom týdnu konečně zastihla šéfa, šermovala jsem mu před očima výstřižkem z novin, že jsem odpověděla na inzerát kompletace smluv a jak to teda bude????? Klid, chci pracovat? Tak musím všechno projít, a začal vysvětlovat hieararchii. Už jsem chytřejší. Nejdříve jsi "Prodejce", pak nastupuje pozice "Trenér", který učí další nové pracovníky na Prodejce. Takže teď už vím, že jsem nechodila s učitelem, ale s trenérem! Po dalších úspěších (které se stále měří množstvím sepsaných smluv za den) se z tebe stává "Asistent", a pokud už máš pod sebou dost Trenérů a pod nimi spoustu Prodejců, stává se z tebe "Manager" s platem 200-300 tisíc, což je nádherná vize, ale pro mladé ambiciózní chlapečky ve slušivých oblečcích s kravatkami a s kravským zvoncem. Dostala jsem vlastní rajón a začala naplno pracovat. První dny nic moc, pak se mi konečně podařilo napsat během dne pět smluv. Druhý den ráno i já jsem směla jak kráva běžet se zvoncem a všichni mne plácali po zádech, že umím. Jestli pro někoho pocta, pro mne spíš děsný propadák.
Každý den jsem odjížděla z domu ráno v půl sedmé a vracívala se před půlnocí. K domovu už jsem se táhla jak smrad.... poslední metry jsem odkulhávala a sotva pletla nohama. Doma jsem se nacpala práškem proti bolesti a máchala nohy v lavoru. Ráno jsem byla jak po koťatech a jen chůze po bytě byl pro mne výstup na Everest. Po měsíci jsem panu šéfovi zavolala, že děkuji, ale v jejich firmě pracovat nebudu. Tím jsem definitivně zahodila šanci vydělávat tři melouny za rok