Tady je pár letních příhod. Jestli se v dalším textu naznačují nějaká sprostá slova nebo gesta, tak to není narušení redakčního pokynu, že se v komentářích máme vyjadřovat slušně. Je to prostě popis skutečnosti. Takže se klidně zapojte se svými zážitky…

Stalo se mi nedávno v tramvaji. Asi dvanáctiletá holčička vstala a způsobně pravila: „Posaďte se.“ 

Napadl mě ten stařičký fór a tak jsem odpověděl: „Ne, děkuji, já seděl šest let!“

Lidi kolem mě se rozesmáli, možná to ještě neslyšeli…

Pak si celá tramvaj začala vyprávět vtipy. Opravdové kameňáky, docela slušné i trochu „politicky nekorektní“ (o menšinách) a některé trochu přisprostlé – ale pořád společensky na úrovni.  Například: Blondýnka říká na pláži: „Krucinál, já mám plnou hlavu písku." Tmavovláska na to: „Fakt, jo? Mně se dostal jenom do vlasů."

Někdo tentýž vtip okamžitě posílal tramvají dál, někdo řehtal a nebyl k utišení a někdo zapomněl vystoupit. A já si připadal líp než v naší ulici plné zamlklých a podmračených lidí.

Jdu se jen tak proběhnout za městečko. Po chvíli předbíhám dědu s malou vnučkou, která jede na tříkolce. Pečlivě se jim vyhnu a běžím dál, když slyším, jak holčička říká: „Ten pán běží, ale už nemůže. Chudák.“

Ta to vystihla přesně, jako by mě sledovala posledních padesát let. A to jsem si v tu chvíli myslel, jak svižně a stylově běžím… 

Jindy jsem byl na závodech se třemi vnuky. Všechno proběhlo v pořádku, nebyli ani první, ani poslední. Když obdrží nějaký dětský suvenýrek a sladkost, všichni se rozcházejí. Hrnu se ke svým vnoučatům, ale pořadatel mě zastavuje.

„Počkat! Vy patříte k nim?“

„Ne,“ říkám překvapeně, „to oni patří ke mně.“

Asi doufal, že překazí pokus o únos.

A já měl štěstí, že se mi nestalo totéž, co v červnu v mateřské škole, odkud jsem vůbec poprvé vyzvedával jiná dvě vnoučata, 4 a 6 let. Bylo už pozdní odpoledne, tak jsem se trochu obával, aby tam děti nezůstaly poslední. A opravdu. V celé šatně ani učebně (či herně?) už nikdo jiný nebyl než ony dvě a paní učitelka.

„Dobrý den a promiňte, jestli jdu pozdě,“ halasím hned ve dveřích. „Už si pro ně jdu.“

Menší Elenka se ke mně hned rozběhla, ale v půlce ji zastavil Šimonův jasný hlásek: „Tenhle děda k nám nepatří. Toho neznám.“

S učitelkou jsme oba zkameněli. V jejích očích zmatek, já začal rudnout.

Brzy se to vysvětlilo. Ráno jim máma říkala: „Odpoledne pro vás nepřijdu já ani táta, ale děda. Tak ne abyste dělali, že ho neznáte.“

A bylo to. Šíma to provedl dokonale.

Jiný vnuk, přes 11 let, bydlící v libereckém Hanychově na úpatí Ještědu, měl poprvé konflikt kvůli sprostým slovům a gestům. Stalo se to ve škole a dodatečně jsme zjistili, že to měl od svého staršího kamaráda z ulice. Doufám, že chápete, že něco podobného muselo dřív nebo později přijít a že se tomu dnes nevyhnou žádné děti. Jde jen o to, jak to konkrétně proběhne. U nás to proběhlo takto.

Učitelka si (pomocí e-mailu, jak jinak) rodičům postěžovala, že jejich dítě dělá sprostá gesta. Matka si to s ní telefonicky vyjasňovala:

„To je hrozný. Kde se to mohl naučit? A co vlastně dělá?“

„Ukazuje na ostatní děti vztyčený prostředníček.“

„Kruciš!“ vykřikla zdrcená matka. Pak zadoufala: „A ví vůbec, co to znamená?“

„Hned jsem se ho ptala, co to znamená…“

„A co řekl?“

„… že to znamená Bydlím pod Ještědem.“

Takže bylo vymalováno.

Bohužel o měsíc  později se učitelka ohlásila znovu. „On a ještě několik spolužáků kreslí ve třídě ty…, no ty dámské kosočtverce.“

„Dámské kosočtverce?“ užasla matka provinilce. „Aha, myslíte ty.., ty dámské kosočtverce, že?“

„No právě. A žádné vysvětlení jsem nedostala.“

To naštěstí, pomyslela si jeho matka a večer ještě s otcem začali vyšetřovat. Vysvětlili dítěti, že „tamty kosočtverce“ se nikdy nesmějí nikde malovat, je to neslušné, nedělá se to. Přitom se pečlivě vyhýbali tomu, aby daný obrazec nějak nazvali. Syn je chvíli poslouchal a pak rozhořčeně vykřikl: „Ale já jsem tu p**u nekreslil, tu kreslil Radek!“ A uraženě odešel.

Rodiče si rvali do úst kapesníky, aby se nesmáli nahlas. Oni „to“ nazvat nemohli, ale to bezelstné dítě… 

To mi připomnělo, že podobnou zkušenost měl můj zeť. Pochopitelně, když byl ještě malý, zhruba sedmiletý. Jeho kamarád byl o rok starší a byl to vyhlášený lump. Například roztrhal vlastní vysvědčení, protože se mu nelíbilo. Nebo plival ze střechy na lidi, nebezpečně se vykláněv (to byl pokus o přechodník) dolů přes okap. Ze střech a stromů kradl ptačí mláďata. A tak podobně. Takže můj malý zeť k němu pochopitelně vzhlížel s obdivem. Jednou jeho kamarád přišel, že je třeba, aby oba všude malovali co nejvíc těch dámských…, no však už víte, čeho. Proč? „Protože to dělá každej správnej chlap.“

To rozhodlo. Každý si vzal křídu a celé odpoledne pečlivě všude malovali „to“, protože tak to dělá každý správný chlap.

Jak to dopadlo? Tak, že se večer můj budoucí zeť objevil ve dveřích a celý šťastný ukazoval kalhoty, kde měl na obou kapsách – tentokrát už barvou! – pečlivě vyvedené dva ty, no víte…

„Cos to udělal?!“ zabědovala jeho matka. „Jak jsi k tomu přišel?“

Nezletilý zeť se rozzářil: „Teď už jsem mami jako každej správnej chlap.“

Pokračování už neznám, ale myslím, že to stačilo.

Nakonec jedna milá příhoda ze světa dospělých: První červencovou sobotu se běželo z Hodkovic na Ještěd (tento závod jsem v 80. letech zakládal). Ti starší jen z Rašovky na Ještědku, ale je to výživných sedm kilometrů plných prudkých stoupání. Překvapivě se zúčastnil Franta B., kterému bylo v březnu devadesát (!!) let. Také on se dostal bezpečně do cíle. Na náměstí v Hodkovicích se ho pak ptáme:

„Jak to, že ses tak dlouho neukázal? Byl jsi zraněný?“

„Ale nebyl, prostě to nešlo. Ta moje je proti sportování.“

„Tvoje manželka je proti tvýmu sportování? A cos jí teda dneska řekl?“

„No co! Že jdu do hospody.“

Není to krásné? Chlap chce sportovat, ale musí předstírat, že jde do hospody. Krásná lež ve věku, kterýmu už musíte odpouštět úplně všechno.