V 17. století psali rytíři i básníci tzv. galantní poezii. Byla lechtivá, lehce prostopášná a já ji považuji za prostředek intimnějšího dvoření. Tak v duchu galantní poezie – o pár století později – přispívám básničkou Cibule.

Cibule je někdy hloupá.

někdy se i sama loupá,

přitočí se polehýnku,

ať se kouknu pod sukýnku!

Rád ji držím, z její vůně

tělo mé i duše stůně.

Svlíkám ji a ona hloubá,

jestli se mi oči úží,

jestli nejsem jenom trouba.

- Svlíknu ji na holou kůži!

Cibule – a sama pláče,

když mi do náruče skáče!

Stisknu ji, ať nevyskočí

z rukou mých. Jen ať se stočí

do vlhkého uzlíčku.

Cibule už hupky hupky

spěchá – ty můj mazlíčku!

Jak rád odlupuju slupky!