Štíhlá a průsvitná baletka tančí ve vzduchu před mýma očima piruetu. Její už tak tenké tělo se ještě víc protahuje, až se mi zdá, že se v půlce přetrhne. Bosé chodidlo dělí od žhavého uhlíku možná jen centimetr, ale s každou otočkou, kterou baletka udělá, se žhnoucí podlaze vzdaluje. Sedím u stolu, bradou se opírám o překřížené ruce položené na igelitovém ubruse a se zájmem zvídavého kluka sleduji, co se s baletkou bude dít dál. Její proměny dráždí mou představivost, zatímco její aroma dráždí můj nos. Šimrá to. Občas kýchnu.

- Jozef! - ozve se babička od dřezu, ve kterém umývá talíře zamaštěné od smažených bramborových placek, které jsme před chvílí dojedli. - Foukej to aspoň bokem, když už musíš, a ne na toho kluka! Dyť se z toho rozkašle! -

- Ale ne, babi, mně to nevadí, - zadrmolím přes sevřené rty a otřu si nos hřbetem ruky.

Prostor malé kuchyně je prosycen poobědní přívětivostí, kterou nedokáže přehlušit ani babiččino hudrování. Dědeček sedí spokojeně u stolu a kouří svou půlečku zapíchnutou do rezavé dřevěné špičky. Přimhouřenýma očima pozoruje obláčky dýmu kroužící nad stolem a občas svůj spokojený pohled prodlouží až na babičku, jako by jí chtěl mlčky říct: Byl to dobrý oběd, Marto, ale dobře víš, že bez pokouření by mi nechutnalo. Ano, bez téhle cigaretky není oběd dokončen a závěrečný chod na menu je nenaplněn.

Vždycky čekám s jakousi nepochopitelnou rozkoší na chvíli, kdy dědeček Jozef vytáhne po obědě z kapsy kalhot malé, ploché obdélníkové kovové pouzdro. Kdysi se pyšnilo zlatým nádechem, ale teď už je letitým ohmatáváním vybělené jako klika u dveří. Jen hrany se ještě blýsknou zbytkem dávné zlatavé elegance a na povrchu se s větší zřetelností ukáže vlisovaný ornament orlice s roztaženými perutěmi. Ten ornament se mi tak líbí, že jsem pevně rozhodnutý si takovou tabatěrku pořídit. Když jsem se jednou nesměle zeptal, jestli by mi ji dědeček nedal, jen udiveně nad mou otázkou zavrtěl hlavou a řekl, že tu nikdy nikomu nedá, protože je památečná a navíc mu zachránila život. Podrobnosti této události mi slíbil vylíčit, až budu větší. Jelikož rostu pomalu, budu si muset ještě počkat.

Dědeček vezme tabatěrku do dlaně a potěžká ji, jako kdyby chtěl uhodnout, kolik v ní ještě zbývá cigaret. Pak ji s tichým cvaknutím tlakové západky otevře a obě poloviny rozevře, jako když pták roztáhne křídla, a položí na stůl. Za textilní pruženkou jsou do úhledné řady poskládány bílé ruličky. Ale stává se, že za pruženkou, která brání cigaretám, aby se při otevření vysypaly ven, nic není a tabatěrka je prázdná. To pak dědeček nevěřícně povytáhne obočí a rty stáhne do zarputilého obloučku.

- Marto? Mám ještě v kredenci tabák? - zeptá se chraplavě a já v jeho hlase slyším výčitku, jako kdyby babička byla vinna tím, že mu došly cigarety. Babička má ale přehled o všem, co se v jejich malém bytě děje, a tak s jistotou hmátne do kredence a tabák uložený v uzavíratelné zavařovací sklenici mu podá. V tu chvíli pro mě nastává nejzajímavější část dědečkova kuřáckého představení. Začne si sám balit cigaretu.

Nejdříve vyndá z tenkého papírového pouzdra, které má zasunuté v jednom křídle tabatěrky, bílý, skoro průsvitný proužek papírku. Položí ho na stůl a několikrát přes něj přejede malíkovou hranou ruky, jako kdyby ho žehlil žehličkou. Pak odšroubuje víko ze sklenice s uschovaným tabákem, vnoří palec a ukazováček pravé ruky do hnědavé drtě, stiskne oba prsty a vyloví trochu tabáku, jako když čáp zanoří svůj dlouhý zobák do vody a vytáhne žábu. Levou rukou sebere se stolu nachystaný papírek a umně z něho pomocí prstů vytvoří žlábek. Je to přímo eskamotérský kousek. Zkoušel jsem to doma napodobit se stejně velkým kouskem papíru, který jsem si vystřihl, ale vždycky se mi celý pomuchlal. Asi to chce dlouhodobý cvik, ale tohle se mi zrovna cvičit nechce, když už mám dost co dělat se cvičením na piáno. Takže se jen dívám, jak to dělá dědeček.

Když má cigaretový papírek připravený, jemně mne prsty, mezi které nabral trochu tabáku, a rovnoměrně tabák po papírku rozsypává. Vždycky ho nabere přesně tolik, aby mu to vyšlo na jednu cigaretu. Říkám si, že to chce asi taky cvik, a taky to cvičit nebudu. Potom dědeček zvedne papírový žlábek s tabákem k nosu a přičichne k němu. Asi proto, aby poznal, jestli mu babička tabák nevyměnila za obyčejné seno, což mu někdy opravdu říká, protože sama nekouří a občas jí ten tabákový dým smrdí. Když dědeček znalecky k tabáku přivoní, prsty obou rukou lehce a plynule svine papírový žlábek do ruličky. Ačkoliv má prsty silné s kůží hrubou a zvrásnělou, provede to stočení jako mistr hodinář, který svými jemnými prsty dokáže stočit i miniaturní strojové pérko a vložit je do strojku hodin. Svrchní konec cigaretové ruličky dědeček olíznutím nasliní a palci ruky přihladí. Cigareta je hotová. Jemně s ní poklepe o vnitřek tabatěrky, nejdřív jedním koncem, pak druhým a zatočením vsune do dřevěné cigaretové špičky. Ubalenou cigaretu nikdy nepůlí, jen ty kupované. Když jsem se zeptal, proč ty kupované půlí, odpověděl:

- Copak jsem kníže pán, abych si mohl dovolit vykouřit hned celou? Víš ty pak, kolik taková cigareta stojí? Nevíš. Krabička takovejch Lip celý dvě koruny, a Sparty osm. To je peněz! A peníze musíš nejdřív vydělat. A když už je vyděláš, tak si radši kup kus salámu, ale ne cigarety. Já už kouřit musím. Začal jsem za války, když kolem mě padaly bomby. Cigarety mi zklidnily nervy. Dejbůh, aby kolem tebe nikdy bomby nepadaly. Co já už prokouřil peněz, ale co se dá dělat. Až začnou peníze růst na stromech, pak si klidně kuř, ale do tý doby ne. -

Potáhne z cigarety a vyfoukne dýmovou baletku, která zatančí před mýma očima piruetu. Usměji se, ale cestou domů z oběda, s žaludkem spokojeným a s nosem protančeným od dýmových baletek, se přeci jen podívám do korun stromů, rostoucích u silnice. Jen samé listí. Aby rostly peníze na stromech, kdo to kdy viděl! Protože jsem ale vždycky dbal dědečkových rad (vždyť mne naučil vázat tkaničky u bot a poznávat hodiny), kuřákem se asi nikdy nestanu.

fotokoláž: Lubomír Müller