Své příběhy jsem již zde psala, tentokrát jsem se rozhodla napsat příběh trochu netradiční.

Prodávám pátou sezonu a znám spoustu lidí. Vím o sobě, že jsem ukecaná, ale mám lidi ráda a ráda si s nimi povídám. Vlastně nejsem ukecaná jen já. Těší mne, že si zákazníci, ale i děti, se mnou popovídají. Aspoň mi čas rychle uteče, zvláště když prší nebo je chladno a moc lidí nechodí. 

Chodí mi tu hodně párů kluků nebo děvčat, vedou se za ruce. Nikdy mi to nevadilo a nepozastavuji se nad tím. Vždy jsou příjemní a občas si popovídají. Jednou přišel pán, koupil si zmrzlinu a chvíli stál a povídal. V tom prošel kolem šedivý pán asi 80 let, který vždy když prochází, pozdraví. Ihned jsem se dověděla, že je to „teplouš“ a tak podobně. Pokrčila jsem rameny a řekla, že to je každého věc. A protože jsem s ním nesdílela jeho negativní názor, raději odešel. Přišel i homosexuál, na kterém to bylo poznat podle chování i řeči. Rozhodně mi tito lidé nevadí. I oni mají smysl pro humor.

Nedávno se u stánku zastavil mladý muž, kterého znám od první sezóny, ale jen od vidění a pozdravu.

Vysoký, hubený, krásy moc nepobral, v uchu náušnici, bez předních zubů, ale vždy s úsměvem pozdravil a přitom se červenal. Nečekejte žádnou romantiku, i když si myslím své o lidech, kteří nedbají o své zuby, vždy jsem mu s úsměvem odpovídala.

Letos se poprvé odhodlal a kromě pozdravů se zeptal, jak se mám, nebo jak to jde, a když přijdou zákazníci, pozdraví a odejde. Také si postěžuje na bydlení a práci, a že si vyhledal lepší práci v Tescu, tak snad mu to vyjde. Ale líbilo by se mu to v Lidlu, ale tam ho asi nevezmou. Tak nějak spolu komunikujeme po kouskách. Až nedávno…

„Dobrý den, jak se máte?“

„Dobrý, děkuji, jde to. Počasí přeje. Viděla jsem vás, jak jste šel do obchodu, ale byl jste zabrán do telefonování, a tak jsem vás nechtěla rušit.“

Ále, sháním milence, potřebuji to.“ A ukázal směšné pohyby. “Pochopila jste to, že?“ povídá dál i se samozřejmým úsměvem a červený ve tváři.

„Pochopila“, odpověděla jsem s úsměvem a trochu i zaskočená, ale nedala jsem to na sobě znát. Rozhodně jsem si o něm nemyslela, že je homosexuál. Protože jsou to lidi jako každý jiný. Neodsuzuji je. Zazvonil mu telefon, omluvil se a popošel si hovor vyřídit. Po chvíli zamával a odešel.

Za pár dnů se opět zastavil. „Dobrý, jak se máte?“

Dobrý, díky, jde to. A co vy? Vyšlo vám to rande?“

„Ne, musel jsem si posloužit sám. Ale včera jsem to přepískl.“

„Jak to, co jste provedl?“

Naklonil se ke mně blíž. Přece jenom to nemusí všichni slyšet: „Dva kluci a jedna holka. Já byl spokojený, ale nevím, co ta holka.“ Povídá úplně přirozeně, jako by se bavil se svým kamarádem, a nepřestává se usmívat. Jen té červeně má v obličeji nějak méně.

Postavil si na bočním okénku nějaký nápoj v plechovce. „Mohu, nevadí to?"

"Ne nevadí"

"Čím se člověk pokazil, tím se má napravit, že?“

„Zrovna to jsem vám chtěla říct.“

Postál ještě asi půl hodiny. Rozpovídal se o tom, že mu je 34 let, co rád a jak vaří, a že ho učila vařit babička. Také povídal o své minulosti, kdy tropil hlouposti, bral drogy, a že je rád, že se z toho dostal. Potřebuje jiné bydlení, protože poblíž se ukazují jeho bývalí kamarádi a jemu to je nepříjemné. Také se rozhovořil o své orientaci. Povídal o tom s úplným klidem a zjistila jsem, že už se vlastně vůbec nečervená. Možná si neměl o tom s kým popovídat. Pro mne je to ale člověk, jako každý jiný. Je to ale jenom můj názor, a na ten má právo každý.

Vždyť jsou stejní jako ostatní, jenom milují stejné pohlaví. Nikdy jsem proti nim nic neměla, může to potkat kohokoliv z rodiny nebo známých. Ale nikdy jsem si s nimi také nepovídala. Tak proč je hned odsuzovat.