Horní zámek stál, jak napovídá název, na kopci, obklopený parkem. Ten byl při různých příležitostech přístupný pro všechny a lidé z vesnice sem rádi chodili. Cesta vedla  mezi vysokými stromy, vinula se do kopce z vesnice až na samý vršek. O své výsadní postavení nad krajinou se zámek dělil s kaplí svaté Anny, skvostem architekta Santiniho.

Kdysi dávno běhaly pod zámkem ve stráni kozy a spasená tráva byla jako mech, měkká, zelená, voňavá. Občas se na stráň zatoulaly slepice a malá Vlastička je musela honem zahnat zpět na dvorek domku, přilepeného pod zámkem ke svahu.

Zámek patřil továrníkovi Gerstlovi, známému velkovýrobci nábytku. Když Gerstl koupil zámek, měl krásnou ženu, dceru hokynářky z Uhelného trhu a šestiletého syna. Po čase se jim ještě narodila dvojčata, dva kluci. Na křtiny se přišla podívat celá vesnice. Paní továrníková měla čekankově modré šaty a bílý klobouček a všechny dívky a ženy z obce by s ní hned měnily. Nikdo netušil, že za nějaký čas bude muset rodina továrníka Gerstla utíkat do Švýcarska, stejně jako jejich sousedé Blochovi, majitelé zámku dolního.

Čas běžel a dvojčatům bylo asi šest let, když Vlastičce z domku pod zámkem zase jednou utekly slepice do zámeckého parku. Vlastička je měla hlídat, ale znáte to. Slepice jsou někdy k neuhlídání, zvlášť když přijdou za malou holčičkou dvě kamarádky. Vlastička prolezla dírou v plotě a lezla do stráně k zámecké zahradě. Slepice se zatoulaly kdovíkam, a tak se holčička musela rozhlížet a hledat až hluboko v parku. Na jeho konci mezi stromy se něco pohnulo a Vlastička si už myslela, že má vyhráno. Rozběhla se tím směrem. Jenže to slepice nebyly. Byl to pan továrník Gerstl a jeho malí synové. Vlastička dolezla po čtyřech opatrně co nejblíž, schovala se za keř a dívala se, co tam ti tři dělají. Oba kluci měli malé kolečko, kyblíčky, lopatky  a pan továrník kolečko velké, lopatu a kbelík. Na trávě rostl domeček. Pan továrník i jeho synové zedničili. Otec učil své malé syny stavět obydlí, jako by ani nebyli bohatí, jako by neměli plný zámek služebnictva. Vlastička se nemohla vynadívat. Po dlouhé době se konečně opatrně odplížila a utíkala domů. Na slepice si vzpomněla až na dvorku. Jenže už se šeřilo a slepice byly dávno doma. Vlastička pak ještě několikrát prolezla plotem do parku a pozorovala, jak stavba roste. Na louce mezi stromy stál po pár dnech domeček jako z pohádky. Měl malé okýnko, dveře, střechu i zápraží. Pan továrník byl dobrý učitel. Kluci postavili domek jaksepatří.

Během války se v zámku usadil K. H. Frank, po válce tam byl umístěn domov důchodců. Park už není co býval, jeho francouzský styl se dá spíš jen vytušit. Docela vzadu, zarostlý, stojí polorozpadlý domeček. Málokdo se zatoulá v parku až sem, ale pokud se tak stane, zbloudilého návštěvníka by nenapadlo, že je to dílo dvou malých synů pana továrníka. Spíš si  pomyslí, že to byl domek pro nářadí zahradníka, jen ta velikost je tak trochu podměrečná. 

I já jsem předpokládala, že je to zahradnický domek. To až Vlastička mi prozradila, jak to tehdy bylo. Vlastička bydlela v domku, přilepeném ke stráni pod zámkem, celý život. Dožila se sto tří let.

(Podle vyprávění paní Vlasty Čížkové, kdy jsem byla kronikářkou obce Panenské Břežany v období let 2008 - 2019. V Horním zámku  je nyní muzeum a malý domeček je krásně opravený).