Novodobý národ český má několik literárních hrdinů: dobrého vojáka Švejka, poctivého loupežníka Rumcajse, všudybyla Brouka Pytlíka, dobrodince Ferdu Mravence, chytrého hlupáka Spejbla, malého uličníka Hurvínka, kuchařské experimentátory Pejska a Kočičku. Jistě by se našli další. Nejsou to však hrdinové z rodu vymyšlených, papírem a perem šustících, neboť co Čech, to dobrý voják, poctivý loupežník, všudybyl, dobrodinec, chytrý hlupák, malý uličník a kuchařský experimentátor. Každý máme v sobě kus literárního hrdiny, neboť oni byli stvořeni (a byly stvořeny - hrdinky) podle obrazu svého, lidského, tedy nás. Někdo je, pravda, více dobrý voják Švejk a méně dobrodinec Ferda Mravenec, někdo je více chytrý hlupák Spejbl a méně poctivý loupežník Rumcajs (jen Pejska a Kočičku, co vařili dort, máme asi v sobě všichni stejně). Tohle povahové rozpoložení nám asi bylo více vštípeno v kolébce sudičkami, než ve škole výchovou a vzděláním. I když, kdo ví?

Ve školství to totiž u nás skřípe od doby, kdy učitel národů (a náš taky) Jan Amos Komenský musel odejít z vlasti. Odečtěte si tento rok, tedy 1628, od současného letopočtu, a vyjde vám, jak dlouho již hledáme tu správnou podobu výchovy k moudrosti. Útěchou (poněkud nedůvěryhodnou) budiž poznání, že ji hledají a nemohou nalézt nikde na světě.

Stát, který se stará o veřejné školství, málo platí učitele (dnes stát v této platební sféře formálně zastupují obce, respektive jejich radnice a rozpočty). Platy učitelů jsou opravdu nízké vzhledem například k platům učitelů ve vyspělých evropských státech. Jako by slůvko „vyspělý“ neplatilo pro Českou republiku, která se snad může chlubit, že je vyspělejší než Bulharsko. Možná, že i u nás nastane doba, kdy se vzdělání bude opravdu oceňovat zlatem, nebo alespoň akademickým titulem, který nepůjde jen tak lehce koupit, respektive nepůjde vůbec koupit, nýbrž si ho zasloužit učením.

Je tu však ještě jeden problém, skrytý, ovšem zákeřný. Projevuje se již v mateřských školách a potom na prvních stupních základních škol. Objevuje se stále více dětí s poruchami různých stupňů autismu, s logopedickými vadami, dětí neklidných, impulzivních, nepozorných a hyperaktivních. Tento tzv. ADHD syndrom bývá vykládán jako nikoliv projev nevychovanosti, ale jako nevyrovnaný vývojový profil. Jan Amos Komenský sice počítal s žáry darebáky, ale s žáky s nevyrovnaným vývojovým profilem ne. A jak potom tedy nastavit vzdělávací program pro školy, když je třída plná ADHD dětí? Učitelé by vám řekli, jak je pro ně těžké ctít Komenského výukové a výchovné zásady.

Řekl bych, že tento nárůst emocionálních a sociálních poruch u malých dětí je už trpkou a neoddiskutovatelnou daní stále více přetechnizované doby, přemíry počítačů, mobilů, tabletů a elektroniky kolem nás vůbec. Tento systém technického „vymývání“ mozků od nejmenších dětí už žije vlastním životem, je stále sofistikovanější a zákeřnější. Výchova dětí mladými rodiči selhává (vždyť jsou stejní jako ty jejich děti) a škola jen záplatuje, co se trhá stále víc a více.

Jedinou útěchou (ovšem lehce pochybnou) snad zůstává, že ať „normální“ jedinec, nebo hyperaktivní a neklidný ADHD, vždy se z něj nakonec vyklube buď dobrý voják Švejk, nebo poctivý loupežník Rumcajs, nebo všudybyl Brouk Pytlík, nebo dobrodinec Ferda Mravenec, nebo chytrý hlupák Spejbl, nebo malý uličník Hurvínek, a nakonec i kuchařští experimentátoři Pejsek s Kočičkou.

Jenom nevím, kde vzít literární předobraz malého "hrdiny", který se dívá z obrázku v úvodu této mojí eseje.