Jeho otec byl soukromý rolník, ze severních Sudet. V roce 1946 se tam přistěhoval a po odsunutých Němcích dostal zdarma perfektní statek, dobytek a pole s úrodou. Bratránkovi rodiče sem přišli také jako zlatokopové, k hotovému. V Sudetech si nově dosídlení sedláci mysleli o bratrancově otci, že to je „Svobodovec“, tedy rudý bojovník, z východní fronty. To ale nebyl. Sousedé ho neměli rádi a nedůvěřovali mu. On je také přezíral. Myslel si o sobě, že má na víc než oni. Soukromou pistoli drženou načerno,  avšak stále ji vlastnil. Jakého původu byla, zda z výzbroje Wehrmachtu či od Rudé armády, ale nikdo nevěděl! Přesto se s ní v hospodě chlubil a získal si tak respekt spoluobčanů.

Ať byl čím byl, do JZD musel nakonec vstoupit, stejně jako ostatní sousedé.

Bratránkův tatík sklízel sudetská jablka z německých stromů. Když je jednou dovezl do sběrny, zeptali se ho, jaká je to odrůda? Jinak, že je bez názvu nevykoupí. Jelikož to nevěděl, vymyslel si odrůdu „prdelata“. Tak to tam napsali a vyplatili mu peníze.

Bratránkův otec začínal den kouřením cigára, ubaleného z viržinkových vajglů. Ty vykouřil minulý večer v místní hospodě. Manželka mu k snídani podávala výhradně zeleninovou polévku. On zeleninu přímo nenáviděl! Žena si to celý život ale nezapamatovala. Tak ho rozčílila už po ránu. Při jídle se s ní vášnivě hádal, zda ten pluh na inzerát prodávali v Býkovicích nebo v Býčkovicích. Často hněvem ani polévku nedojedl, vztekle praštil lžící do stolu a s nadávkami třískl dveřmi. Odešel do místní hospody. Tam hrál karty, pil pivo, křičel na spoluhráče, až to bylo slyšet po celé vesnici. Potmě se vracel k rodině. Večer zbil ženu a šel spát. Tak to vydržel až do své smrti, skoro až do věku šedesáti let.

U nich doma razila bratránkova matka heslo: „Kdo uteče, vyhraje!“ Jednou se můj bratránek vrátil domů, z vesnické rvačky, a s úsměvem řekl matce: „Já jsem dnes vyhrál!“ Ptala se v čem? „Utekl jsem z prohrané rvačky!“

Bratranec byl pro mne, městského kluka, vzorem. Uměl třeba uvázat koně, krávu, nakrmit prase, vyrobit z vrbového prutu píšťalku, uplést pomlázku a významně se smát na hezká děvčata. 

V životě nemarnil čas zbytečným sebevzděláváním. Život se prý má vychutnat a ne zaplňovat mozek zbytečnými informacemi! "Vystudoval“ na kominíka. Také se touhle profesí nějaký čas i živil. Brzy mu to na tuzérech docela vynášelo. Kromě platu pobíral denně i úplatky.

Tvrdil, že spořit se dá jen k něčemu, ne k pětikoruně, spíše ke sto tisícům korun. Proto vůbec celý život nezačal spořit.

Jednou mě, jako mladšího, pozval za děvčaty do místní severočeské  "Namlouvárny“. Byla to v principu cukrárna i kavárna. Prý se tam dá s nimi rychle seznámit. Místní krasavice se mi ale nelíbily. Z tváří jim kapal make up. Vzniklo ve mně podezření na jejich "kapání“ i z jiného orgánu! Řekl jsem bratránkovi své výhrady. On mi odpověděl, že jeho zajímají jenom ošklivé a povolné ženy! S krasavicemi prý neztrácí čas! Dal mi přátelsky deset korun a ten večer jsme se slušně a jako příbuzní rozešli.

Jedinou krasavicí v jeho životě byla jeho první manželka. Později si vydržoval pouze milenky. Vybíral si ale jen staré, tlusté, hrbaté, kulhavé, se skleněným okem, ošklivé či jinak znetvořené. Inu, proti gustu žádný "disputát“! Nikam do společnosti je nevyváděl a byl s nimi v bytě velmi spokojený.

První manželku měl velmi krásnou. Ani její krása nepřispěla k trvalosti manželství. Po porodu jejich prvního dítěte se raději rozvedli. Jinak by se utloukli!

Neměl rád krásné a inteligentní ženy. Ty prý nepobaví! Dával tak přednost jen těm ošklivým a hloupým!

Při jedné cizí svatbě na jejich statku jsme spolu sbalili dvě vdané paničky. Vyvedli jsme si je v noci na zápraží. Už jsme s nimi byli dost daleko Klesaly nám ke kolenům. Náhle se objevila bratránkova matka a zahájila hlasitý pokřik, že ony jsou vdané a že nám jejich manželé rozbijí ústa. Bratránek jí řekl, ať jde pryč a že ona je špiónka! Přesto se jí podařilo nám to tento večer zkazit.

Na jiné naší rodinné svatbě se příbuzenstvo opilo a pohádalo. Všichni chtěli už za sobotní noci ihned odjet, vlastními auty, okamžitě domů. Ženich se snažil příbuzenstvo mírnit a donutit je zůstat až do ranního vystřízlivění. U většiny hostů marně. Já jsem ho ujistil, že za sobotní nocí se nepoženu silnicí, sto kilometrů, proti na řidiče číhajícím policistům! Nakonec mi uvěřil.

Bratránek byl po svém tátovi veselá kopa. Jednou, v hospodě, slavili místní myslivci konec honu. Hojně se při tom popíjelo. I bratranec byl mezi nimi. Docházelo k sázkám, na cokoliv. I on se vsadil, že na něj myslivec nevystřelí. Tak vyšli před hospodu. On si tam stoupl před hospodskou zeď a myslivec s puškou před něj. Hospodští kumpáni postávali pro jistotu až za myslivcem. Bratránek u zdi se nadýchl a velel střelci: "Nabít zbraň, zamířit, na má prsa, pal!“ Lovec se nebál a opravdu na něj vystřelil. On ucítil jen studené šplouchnutí, jako mokrým hadrem na břicho, a omdlel. Probudil se až v nemocnici. To už byl po operaci. Na nočním stolku měl misky s broky ze dvou patron, vyjmutými z jeho břicha. Zotavil se poměrně brzo, to, aby mohl jít k soudu s myslivcem. Střelec byl odsouzen k jednomu roku vězení nepodmínečně, peněžité náhradě bolestného a náhradě ušlé mzdy. Jelikož byl střelec ženatý, měl vycházky za manželkou na každý víkend. Bratránek si za „výstřelné“ peníze hned koupil nový motocykl. Byl moc spokojen! Myslivec mu udělal velikou radost! Na nový motocykl by musel šetřil mnoho let! Takhle ho měl hned. Jelikož střelec byl soused z jejich vesnice, scházeli se spolu, při jeho vycházkách z věznice, v téže hospodě. Společně a s úsměvem vzpomínali na osudnou střelbu onoho večera. Při vzpomínkách, za nedělního odpoledne, vypili spolu mnoho paňáků. Jejich přátelství stále vzrůstalo. Došlo dokonce tak daleko, že bratranec jezdil pro svého střelce na motorce v pátek odpoledne, před jeho věznici. Také v neděli večer ho odvážel zpět, do kriminálu.

Měli z prvního manželství jediného syna. Syn ale úspěšně spěl až k vrcholu svého života - invalidnímu důchodu, už od mládí! Tak dorostl na feťáka. Oženil se také s feťačkou, jejich manželství bylo ale bezdětné. Jako perspektivní invalidé hned dostali státní byt. Byli mladý, perspektivní manželský pár, a také byli sociálně „slabí“. Důchod měli tisíc sedm set Kčs. Každý! Dopravu měli zdarma na invalidní průkazy, plavenky do bazénu také zadarmo, lázeňský pobyt zaručeně každoročně, zdarma i se stravou. Fet měli od státu zdarma. Jeho otec - můj bratránek se živil poctivou prací. Za svou těžkou práci měl ale jen o padesát Kčs více než jeho syn za nic nedělání! Jaká to byla moudrost v jeho mladém synovi, že v téhle zemi nemá vůbec smysl pracovat za peníze!

Jeho syn měl povinný pracovní pokus jednou ročně. Marně! Měl pracovat sbíráním nedopalků na autobusové stanici. Nenašel v tom ale zalíbení, a tak už druhý den do práce nepřišel vůbec.

Pokoušel se také pracovat i s manželkou na cukrovarské kampani. Odjeli tam na několik dnů. Práce byla ale těžká, a tak už druhý den opět nepřišli.

Osobně jsem se setkal s bratránkovým synem. Bylo to opravdu "volání rodu“. Spolu jsme se v cukrárně dlouze dívali do očí. Z pohledů jsem vytušil, že se mu líbím, a pochopil jsem, že hned mám zplodit potomka jeho manželce. Neudělal jsem jim potomka,další to "neštěstí“ světa. Manželští feťáci žili dále a spokojeně i po mém odjezdu. Pak si mladý feťák dal zlatou dávku. Pohřeb se konal jinde, a v přítomnosti jeho matky. Bratránek se s ní opět setkal až na pohřbu jejich syna. Funebráci byli ale ožralí a při spouštění jim nebožtík vyklouzl z rakve. Matka při tom pohledu omdlela!

Pro bratránka, po mnoha hospodských rvačkách a pitkách začalo být na severu Čech "dusno“. Raději se vystěhoval do východnějších Čech. Tam ho ještě nikdo neznal. Našel si tam práci skladníka. Zamýšlel se nad smysluplností svého zaměstnání. Fetující syn se měl proti němu - otci lépe! Když to tak v hospůdce kamarádům vyprávěl, raději si dal svou oblíbenou "soupravičku“. Skládala se z malé limonády a velkého rumu. Soupraviček si za večer dával i deset! Míval po tomhle popíjení druhý den "chmurné jitro opilcovo“!

Deratizátor - krysař byl bratrancův hospodský kamarád. Vzpomínal na svou deratizační činnost v blízké zoologické zahradě. Jeden večer pokladl do nosorožčího pavilonu jedovaté nástrahy, proti hlodavcům. Pak odešel domů spát, spánkem spravedlivých. Druhý den v pět ráno ho vzbudila kriminálka, a že čtyři nosorožci jsou už mrtví! Na policii jim marně kreslil plánek položených pastí a ujišťoval je, že jed nebyl pro nosorožce škodlivý. Nepomohlo ani prohlášení, že nosorožcům domlouval, aby návnady nejedli. Škoda byla v milionech tehdejších korun. Do protokolu se ale napsalo, že návnada nebyla jedovatá pro teplokrevné živočichy. Jakou teplotu krve asi měli hlodavci či nosorožci?      

Jednou jsem byl u něj v pohraničí na návštěvě. Měl tam dámskou návštěvu o váze slonice! Měla paži silnější, než on měl hrudník! Vážila asi sto šedesát kilo! Bratránek jenom šedesát kilo! Ona prý byla ve vlastním manželství nespokojená. Manžel se před ní v noci zamykal na půdě. Říkala mi tajně, abych si ji pozval k sobě do Prahy, na návštěvu. Obával jsem se její návštěvy. Při její váze by mi mohla probořit křeslo, rozvalit postel a propadnout se podlahou do nižšího patra!

Jeho kamarádi z hospody se nezapřeli. Skamarádili se i se mnou. Druhý den mi cestou na sjezdovku, s lyžemi na ramenou, zastavila rolba. Řídil ji jeho kumpán, byl to tedy i můj kamarád. Vyvezl mě až na vrchol sjezdovky. S úsměvem a radostně. To vše jenom z našeho přátelství včerejšího večera. Venkovští lidé jsou přátelštější než ti městští!

Bratranec odešel do předčasné penze pro píchání v zádech. Teď už jen doma otevírá a zavírá dveře. Vyčkává listonošku s důchodem. Nelituje dodnes své druhé svatby. Ta už byla z rozumu. Druhá manželka začala s valorizacemi své penze včas. Všechny je stihla. Vypracovala se na vysoký důchod. Má teď pěknou penzi, a tak jeho, s malou penzí, i uživila!

Zbylé olověné broky v břiše mu zkrátily život. Nedožil ani sedmdesáti let!

Prožil tak velmi bouřlivý život!