Když vítr fičí tvými alejemi,

mně prsa svírá horký, drobný dech,

uvnitř těžko, trpko je mi,

jsem jak v cele o třech zdech.

Ten, kdo včera plný smíchu

na srdce chtěl snadno hrát,

pláče. – Hrdost mít, či jenom pýchu?

Milovat, či mít jen rád?

Bláhový je mozek křečka,

který hodlá poklad skrýt.

Snad má láska ale přečká!,

nechci hrob jí v trávě rýt.

Proč mi nechceš urážky v tvář vmést?

Jsi jak křehká, nedostupná protěž.

Dej mi lásku, nemohu víc snést.

Neodcházej! Slzami mě potěš!