Mám rád svůj klavír, jeho temný zvuk,

ponuré akordy když slyší uši čísi,

když vtéká do nich smutek mojích muk,

hovoří jak dítě, jak stařec hovoří si.

Mám rád svůj klavír, jeho břeskný zvuk,

vrhající nálady jak světla ohňostroje

do zšeřelých koutů pokoje, z mých ruk

do něho prýští čirých nálad roje.

Zvuk jaký má? Takový, jaký právě já jsem,

vždy vyjadřuje to, co moje srdce hostí.

A zamrazí mě, když svým lidským hlasem

probudí ve mně pocit osamělosti.

Když ztiší se a na okamžik váhá

v pauze bez taktů a bez modulací,

mé ruce klesnou a já vyvolávám

zpátky své mládí. To se však nenavrací…