Měsíc duben je pro mě předzvěstí krásného přicházejícího jara a odcházejícího aprílového počasí. Přicházejících jarních prací a odcházejícího zimního spánku. V tu dobu nastává klíčový okamžik pro naši rodinu - sázení brambor. Jestli chcete vidět šťastného chlapa, přijeďte se k nám na tuto činnost podívat. Z kůlny se s láskou vytahne tera (mimochodem nejstarší fréza v okolí), ze sklepa se slavnostně vynese naklíčená sadba a manželka (tedy já) se něžně připraví na to, že bude k ruce (přines, podrž, podej). Odborné práce se nechávají zásadně na hlavu rodiny. Mým počátečním úkolem je chodit se ptát (zhruba každých deset minut), jestli už. Asi desetkrát zní odpoveď "ještě ne, až za chvíli". Tato fáze končí v okamžiku, kdy se zpoza tery ozve "tak kde jsi?"

A přichází slavnostní chvíle. Brázda je rozoraná tak, jak to má být. Rovná jako podle praví­tka, dno rýhy pevné, vyoraná zemina vláčná. Prostě tvrdá postýlka, kyprá peřinka. Děda sedlák by měl radost. V košíku je pro mě připravená sadba a už stačí říct jen "start". Vrhám se do brázdy a na její dno začínám klást brambory. Ale běda. Po chví­li se ozve. "Máš je moc daleko". Vracím se, sbírám a začínám znova. Zmenšuji rozteč. "Blaničko, ta třetí není v rovině". Vracím se, a rovnám třetí. "Ne tahle třetí. Ta od toho místa, kde jsi byla". Aha, takže třetí od páté, čili osmá. Narovnám osmou a pokračuji dál. Chví­le vzácného klidu. Za mnou manžel přihrnuje zeminu do hrůbků. Dělá to hráběmi, protože tera to neumí­ tak rovně. Ale opět běda! Další zádrhel. Teď už to mám zase moc blízko. No, ještě chvíli vydržím, než zvolím taktiku, když nemohu být nejlepší, budu alespoň nejhorší. Myslím, že za ta dlouhá léta mého manželství jsou mým rekordem tři zasázené řádky. Hlavně neukázat, že něco umíte!  K mé radosti manžel zjistí­, že tato mi svěřená práce je na mě příliš odborná a já vítám jeho slova. "Víš, jdi zatím uvařit kafe a já to tady dodělám." A sám si radostně všech pětadvacet řádků zasází, porovná, přihrne, mírně utuží, opět s láskou očistí a uklidí teru, a pak si k večeru s rozkoší po dobře vykonané práci vypije tu studenou kávu. Hlavně, že mu to nikdo nekazil.

Je to už dávno, co jsem mu složila říkanku, která se stala mottem naší rodiny.

V řádcích, co jsou jako linka,

nikde ani mandelinka.

Brambořiště? Paráda.

Toť okrasná zahrada!

Veršík platí stále a já už se teď, kdy jsme ty brambory sklidili, těším, že další duben bude zase tak romantický.