(Bez dalších slov tu reprodukuji text od paní G., 85 let, otištěný v knize C. Pichauda a C. Thareaimové Soužití se staršími lidmi, kterou vydal Portál v roce 1999.)

Dobrý den, sestro Stáří!

Ach, viděla jsem tě přicházet z daleka

a nepodala jsem Ti ruku.

Dlouho jsem tě nevlídně pozorovala.

Zdála ses mi škaredá, nešťastná,

jako kdybys stále nosila smutek

a jako bys táhla za sebou pytel bídy, hořkých dnů, samoty, zchátralosti.

Ne, nechtěla jsem, aby ses ke mně přiblížila!

Ty však stojíš těsně vedle mne, dotýkáš se mne.

Musím si asi zvyknout na tvou společnost, protože mne už nikdy neopustíš.

Sbohem mládí! A navždycky!

Budeš zabírat stále více místa v mém životě,

a proto s proměnou svého srdce

volám teď na tebe ve vší upřímnosti: Sestro moje,

teď, když tě vidím zblízka,

objevuji tvůj půvab.

Máš zkušenosti a všechno, jak má být,

dáváš věcem opravdový význam a milost,

osvobozuješ od strojenosti, zbytečnosti, pýchy

a vnášíš mě do pravdy.

Mé tělo chátrá, má duše je však lehčí, aby se mohla lépe vznést.

Sestro stáří, přijímám tě a mám tě ráda,

protože jsem díky tobě volnější a pomalu se přibližuji k Bohu.