Nevím, jestli je to vhodný příspěvek na toto téma, ale já to tak cítím. Tuto myšlenku, tak Vám napsat, jsem měla v hlavě už delší dobu, ale chci článeček napsat až dnes 5. prosince. Totiž právě před rokem 5. prosince 2016 jsem Vám napsala poprvé...

 ... a vůbec nevěděla, jak mne přijmete - vždyť jsem se zde ani pořádně nerozkoukala, ale už jsem cítila potřebu někam psát - někam dávat své myšlenky...

Měla jsem totiž na celostátním Deníku blog, na který jsem téměř 6 let pilně psala, a to vždy své zážitky, myšlenky, nové informace - dávala jsem tam i dost fotografií. Ovšem 12. ledna 2016 byla všechna tato data blogu na Deníku smazána - bylo nás hodně, kteří jsme tam přispívali. Redakce nám to sice dala krátce předtím vědět, že se od určitého dne celá tato sekce zruší - jenže já jsem si jako i mnoho jiných nedokázala alespoň něco nějakým způsobem uchovat. Vnuk, který se v počítačích víc vyzná, mi přislíbil pomoc, jenže než přišel, byl vlastně celý blog jedním kliknutím zrušen...

A tak se mi na mém blogu smazala práce mých 6 let života - bylo nás takto postižených skutečně mnoho. Mne ale nejvíc trápila ztráta fotografií, odešel mi totiž i můj počítač a já jsem fotečky neměla nikde jinde uloženy...

Takže to byl pro mne takový malý zázrak, když jsem náhodou objevila tento web. Když na něj píši tento článek, je už letos 26tý...

Víte, já jsem člověk ne moc otevřený, ne úplně ze sebe vysypu všechno veřejně - od útlého věku si píši deníčky a tam dávám skutečně všechno - beru svůj deník jako pomocnou berličku - jako přítele...

Ale zde na i60 jsem téměř každý den a čtu si články a v nich virtuálně potkávám všechny z Vás, většinou osobně neznámé. A "slyším" Vaše mnohá slova, která stojí za to, abych si je pamatovala - tak jako čtu diskuzní příspěvky... A toto všechno mne v mé samotě velice naplńuje, je to pro mne každodenním letošním milým zážitkem. Mohu zde také vzpomínat spolu s Vámi na hezká léta dětství i mládí...

A protože dnes je předvečer svátku Mikuláše - musím se vrátit do doby, kdy jsem měla tři malé děti a pro ně dělala hodného a štědrého Mikuláše i pro děti sousedů. Jednou jsem tak přišla do kuchyně už převlečená a menší syn mi říká: Maminko, škoda, že jsi dnes nebyla doma, dnes u nás nebyl pan Mikuláš, ale paní Mikulášová. A od té doby jsem už domácího Mikuláše nedělala...

Jak dorostly naše děti, tak také už rády chodívaly oblečené v mikulášském průvodu. Já jsem později konferovala i mikulášské besídky a nejstarší vnučka bývala moje malá pomocnice - jezdili jsme se svým malým programem i do nedaleké vesnice... Nemám z té doby moc retro fotografií, přiložila jsem proto na konec článku fotečku se svými dětmi v mládí na dvorku domu u rodičů - byl to rok 1974. Tam jsem mohla přijet s dětmi kdykoliv - věděla jsem, že je klíč také pod rohožkou, a byla jsem tam vždy dobře vítána a přijata. Bohužel už nejsou ani rodiče, ani rodný dům - takže jsem ráda, že mám na památku alespoń tuto fotečku...

Na úvod jsem vložila fotografii mého prvního děťátka - dcerušky - byly to její první vánoce doma. Totiž byla narozená ve vánoční dny, jenže já jsem dostala hluboký zánět žil, takže celé své první vánoce i nový rok se mnou prožila jen v nemocnici. Ale další rok jsem už měla radost, že jsme celkem doma zdraví, tak jsem nechala dívenku poprve vyfotit u fotografa a ráda posílala tehdy všem svým příbuzným jako vánoční přání - byl to rok 1970...

A letos Vám všem touto retro fotečkou přeji už dopředu hezké vánoční dny a mnoho zdravíčka, pohodičky, spokojenosti a štěstíčka v Novém roce...

A to, že Vám svým virtuálním přátelům mohu tak veřejně od srdce popřát, je skutečně můj letošní Zážitek roku.

Proto moc děkuji všem, kteří tento výborný web založili - celé redakci a Vám všem, kteří sem píšete.

Já Vaše příspěvky moc ráda čtu a moc Vám děkuji, že jste mne zde tak dobře přijali - je mi zde velice hezky - díky Vám všem...