To označení dobrovolná povinnost používá čím dál více psychologů. Z nejrůznějších výzkumů a anket vyplývá, že lidé, kteří odešli do důchodu s tím, že ho mají naplněný spoustou koníčků, práce či zábavy, jsou spokojenější než ti, kteří nemají plány. Čím dál častěji mezi lidmi zní věta: Co budeš dělat v penzi? Dříve by byla považována za nesmyslnou: Co bych dělal, penze je přece od toho, že už nemusím dělat nic. Ano, tak by dříve odpověděli mnozí. Kdo tak odpoví nyní, je považován tak trochu za podivína. A psychologové k takové odpovědi dodávají: Pozor, změňte své postoje. „Každý senior by měl mít nějakou dobrovolnou povinnost. Něco, co ho ráno přiměje vstát z postele. Když ji nemá, může se stát, že v posteli nakonec zůstane navždy, protože nemá důvod z ní vstát,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

Tak co si vlastně pod výrazem dobrovolná povinnost představit? Například sedmašedesátiletý Pavel ze Zlínska to už ví. „První rok v penzi byl pro mě peklem,“ vypráví. „Manželka ještě pracovala, já seděl v našem malém panelákovém bytě. Ráno jsem šel nakoupit do pár kroků vzdáleného supermarketu, pak jsem si přihřál, co žena nachystala den předem, pak jsem koukal na televizi. Žena přišla z práce unavená, takže už se jí nikam nechtělo vyrazit. A tak jsme koukali na televizi spolu, dál, celý večer. Z toho nicnedělání jsem pak už nemohl v noci spát. Cítil jsem, jak mi ochabují svaly i mozek. Dokonce jsem si připadal tak nějak sešlý, jako by mi přibylo vrásek. Připadalo mi to zvláštní. Měl bych se cítit odpočinutý, svěží a bylo to přesně naopak,“ vysvětluje.

Jeho paní jednoho dne rozhodla, že takto to s ním dál nejde. A spolu s bývalými Pavlovými kamarády zorganizovala záchranný plán. Zjistila, že jeden z jeho bývalých kolegů je vážně nemocný a žije sám. Řekla Pavlovi, že by ho měl navštívit, občas mu zajít nakoupit, zavézt ho k lékaři, když bude potřeba. Pavel to udělal. „Došlo mi, že kamarád na tom je fakt blbě. Zůstal na světě úplně sám, má rakovinu, nemůže už řídit auto. A tak mu pomáhám, jak se dá. Chodím za ním minimálně dvakrát týdně. Vozím ho lékaři, nakupuju mu, doma spolu hrajeme šachy, nedávno jsem ho vyvezl na místa, která má rád. Někdy se mi za ním nechce, přiznávám. Třeba když prší a já si říkám, že bych raději nevylezl z pelechu. Ale musím. Vím, že se na mě těší. Slíbil jsem mu, že mu budu pomáhat, je to teď moje povinnost. A dělá mi to dobře.“

Pavel navíc cítí za to, co dělá uznání. Od své ženy, od svých dětí, od bývalých kolegů. „Je to frajer, nikdy bych do táty neřekl, že je schopen něčeho takového,“ podotýká jeho syn. Podobně uvažujících lidí je mnoho. Řada neziskových organizací eviduje zájem právě ze strany lidí, kteří odešli do penze. Mnozí chodí například číst chovancům dětských domovů nebo vážně nemocným klientům domovů pro seniory. Jiní si  s nimi chodí jen tak popovídat, aby netrpěli samotou. Právě o takové dobrovolnické bezplatné služby je velký zájem. Mnozí lidé se hned po odchodu do penze přihlásí do různých seniorských klubů a zkoušejí si tak najít náplň života. „Ideální je, když člověk odchází do penze už s tím, že ví, co bude dělat, čím svůj volný čas naplní,“ podotýká Tamara Tošnerová.

Jistě, některým lidem vyhovuje, když nedělají nic. Jsou udření mnoha léty práce a prostě se těší na to, jak budou lenošit. Proč ne? Dlouhé lenošení však psychologové nedoporučují nikomu. Po letech se často mění v rezignaci a stagnaci. A právě to jsou věci v penzi dvojnásob nebezpečné. Zkrátka, dobrovolná povinnost je nyní pojem, který je trendem, ale pro mnohé, kteří ji pustili do života, zároveň zázračným lékem na smutek, samotu, nudu a pocit zbytečnosti.