Když byly děti malé, vozila jsem je do školky autobusem. Pravidelně jsme vyjížděli v sedm hodin, abych svůj pracovní proces mohla zahájit v 7:30. Pracovala jsem tehdy na zkrácený úvazek. Každé ráno jsem je budila v 6:00, abych v klidu zahájila den. Spěch nemám ráda dodnes.

Jednoho mrazivého dne jsem se probudila s divným pocitem, že je vše špatně. A taky ano. Při zběžném kouknutí na hodinky jsem zjistila, že už je 6:10. Rychle jsem tedy vyskočila z postele, začala budit své dvě neprobuditelné děti, postavila na čaj, přichystala snídani a přiospalé děti k ní vytáhla z postele. Obvyklý ruch z chodby už nebyl slyšet, protože čas utíkal a všichni (co jezdí s námi do školky) už poctivě určitě čekali na autobus. Kvapně jsme vyrazili do tiché ulice. V čerstvě napadaném sněhu nebyla ani stopa. Kudy všichni šli? To tak rychle padá? Pod pouličním osvětlením jsem se podívala na hodinky v domnění, že už určitě bude sedm a autobus bude pryč. Celá byla, ale ne sedmá. Hodinky ukazovaly 2:00. A v tom mi došlo, že při mém probuzení nebylo 6:10., ale 1:30. Obrátila jsem své děti zpět k domovu a bez vysvětlení je znova uložila do postele. Byly tak rády, že se ani neptaly proč.

Pravděpodobně mě nepravděpodobné situace provázejí v mrazivých dnech. O pár let později, kdy v našich ulicích jezdily Trabanty, Škody 120 a občas Lady, jsem se ráno s manželem chystala do práce. Jezdili jsme naší petrol  stodvacítkou do nedalekého městečka za zaměstnáním. Co čert nechtěl, auto bylo zamrzlé a klíče nešly do zámku. Jak už to tak bývá, za vše může manželka. Rozzlobený muž se se slovy "příště nech v mrazech zadní dveře odemčené", vrátil do domu pro jakési rozmrazovadlo. A proto já, vědoma si rad toho chytrého a nečekajíc na příště, vzala jsem za zadní dveře. Byly poslušně nezamčené, tak jsem přední dveře od řidiče odjistila. Sedla jsem si za volant a čekala. Ocenila jsem manželovu aktivitu, že na studený volant konečně pořídil kožený potah, a čekala na jeho příchod. Vítězoslavně jsem mu zevnitř otevřela dveře (podívej se holenku, jak tvých rad dbám) a nechala ho usednout na sedadlo spolujezdce. Pohodlně se uvelebil, pak se kouknul na palubní desku, na mě a s klidným tónem pravil. Kdo sem dal to rádio a ty kazety? Zlehka jsem se podívala doprava, zpět na obalený volant a najednou z nás obou naráz spontánně  vyjelo "ty vole, my sedíme v cizím autě."

To naše, stejné, bylo zaparkováno na protilehlém parkovišti.