Původně  jsem  tentokrát nic psát nechtěla. Je zde spousta nových lidí, také se mají právo projevit. Dnes jsem se však  rozhodla  něco málo napsat.

Zážitků v letošním roce jsem zažila celkem dost. Smutných i veselých. Rozmyslet se nad tím, který byl největší a nejsilnější, bylo trošku oříškem.

V letošním roce jsem zajišťovala a zařizovala spoustu nejrůznějších aktivit pro naše seniory. Trvaly třeba hodinu, den, ale i týden či více. Psát o tom, jak jsem se v autobuse marně dohadovala se seniorkou, že nemůže na zájezd, protože nebyla přihlášená a nemám pro ni místo? Doplnit to jejím tvrzením, že přece jezdí skoro vždycky, tak nechápe, proč jsem ji nezapsala (a zároveň zájezd nezaplatila)? Nebo o tom, jak jsem se poprvé v životě měla možnost setkat se svou trochu vzdálenou příbuznou na Zelené Hoře a jak jsme si okamžitě  padly do oka ? Nebo o tom, jak byl náš Senior klub oceněn certifikátem za Nejaktivnější seniorskou organizaci v kraji??? Nebo o tom, jak nás na zámeckém nádvoří v Blatné vítala samotná paní baronka??

Byla by toho spousta. Ale rozdělím se s vámi o radost, která se v mém životě už zcela jistě opakovat nebude.

V létě jsme  s manželem a plným autobusem našich seniorů prožili kouzelný týden v Blatné. Měli jsme s sebou našeho osvědčeného řidiče , což bylo neocenitelné. Program jsem  se snažila připravit a naplánovat co nejlépe a nejzajímavěji. Každý večer jsem společně s řidičem řešila kilometry, tak aby vše časově klaplo. Že to nebylo jednoduché, je  pravdou. A že se dovolená líbila určitě všem, je pravdou rovněž. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst. Jedním z nich byl zámek Hluboká.

Rozděleni do dvou skupin jsme se sympatickým průvodcem procházeli nádherným zámkem a  kochali se jeho krásou. V jedné místnosti stál nádherný starý klavír.  Průvodce nám o něm sdělil pár zajímavých informací. Poté prohlásil, že jestli je mezi námi někdo, kdo umí na klavír, může něco zahrát. Ale musíme se rozmyslet rychle, protože za námi nám na paty šlape už další skupina.  Nehlásil se nikdo a zdálo se, že tedy budeme v prohlídce zámku pokračovat.

Pak někdo zavolal  „Hanko, zahrej“. Namítla jsem, že ne, že si na takovou nádheru a starožitnost netroufám.  Když ale těch výzev bylo čím dál víc, nechtěla jsem se nechat pobízet. Překročila špagát a měla čtyři krůčky na to, abych neudělala ostudu sobě ani ostatním. V hlavě mi to vařilo, možná až vřelo. Židle u klavíru nebyla.

Rozhodnuto! Ve stoje jsem  začala  hrát  TA   NAŠE PÍSNIČKA ČESKÁ.

Když jsem po několika tónech uslyšela, jak lidé zpívají, a pak viděla téct slzy většiny z nich - nejen  u žen, ale i mužů, bylo mi krásně.

Nezklamala jsem a byla si jista, že toto je ten nejkrásnější zážitek, který jsem mohla mít.