Vypravila jsem se s kamarádkou a svými dětmi na Lysou Horu. Byl březen 1986, dole už téměř bez sněhu, ale beskydská kráska si svůj bílý háv opatrovala. Už to nebyl ten čerstvě napadaný kyprý sníh, byla to tvrdá ledová skořápka, která byla hlavně na sluneční straně protkaná blátivými cestičkami. Po těch jsme vyšlapali  na nejvyšší horu Beskyd, dali si horký čaj, chvíli sledovali lyžaře, jak padají na zmrzlé sjezdovce, a pomalu se vydali na cestu dolů.

V gumových gerlachách jsem nějak neopatrně stoupla na zmrzlý kousek ledu a plácla sebou. Začala jsem se smát, jak jsem nešikovná, a začala se zvedat. Ale ouha. V gumových botech se mi nedařilo se na zmrzlém sněhu postavit a navíc, oblečená do šusťákových kalhot, jsem začala po svahu sklouzávat. Ještě pořád mi bylo do smíchu, jak si i bez lyží na Lysé zalyžuju. Vzápětí mi ale smích zmrzl na rtech. Hladká šusťákovina na ledovém svahu nabírala fofry a cestou necestou mezi stromy mé zmítající se tělo klouzalo rychleji a rychleji dolů. Ztratila jsem čepici, rukavice a holýma rukama brzdila na té ledové kruchtě. Nic nepomáhalo a já začala zoufale volat o pomoc. Nekontrolovanými pohyby, kdy jsem byla hnedle hlavou dole a hnedle zas nahoře, roztaženýma rukama jsem kormidlovala  mezi stromy a hrůzou už ani nekřičela. Proboha, takhle jsem si svůj konec nepředstavovala, pane Bože, neeeee!!! Už jsem fičela mezi kmeny přímo kosmickou rychlostí, některým stromům jsem se jakž takž vyhnula,  jeden strom lehce nabrala nohou, druhý rukou, ale nezastavilo mne to.

Nevím, kolik metrů už jsem mezi stromy sjela, zdálo se mi, že snad sto, dvě stě. Opět se při klouzání mé tělo obrátilo, tentokrát na bok, a přede mnou další strom. Vyhnout už jsem se nestačila. Náraz přímo na břicho. Ale bolest jsem nevnímala, instinktivně jsem se pevně chytla stromu, který mi sice ublížil, ale hlavně mě zastavil a zachránil. Ani jsem nedýchala a bála se udělat jakýkoli pohyb, abych se opět nedala do pohybu.

Po cestičce pár metrů ode mne zrovna stoupala vzhůru rodina. Pán s hůlkami přišel až ke mně a s úlevou si oddechl, když viděl, že žiju. Pomohl mi vstát, půjčil mi jednu hůlku, přidržoval mne a pomalu se mnou sestoupal na cestu. Otřesená, ale šťastná, že žiju, jsem sedla na pařez a mohla teprve kontrolovat výsledek svého sešupu. Bez čepice, rukavic, roztrhnuté a zablácené kalhoty, bunda taky, ruce odřené do krve až k lokti, příšerná bolest v břichu...ale jsem živá! Po nějaké době ke mně došly i děti a kamarádka a radostně jsme se všichni objímali. Ukázala jsem začínající modřinu přes celé břicho.

Kamarádka - zdravotní sestra - rozhodla, že musím do nemocnice. Tam kontrola naštěstí dopadla dobře a pustili mne domů. Modřina za čas zmizela, ale příšerný zážitek zůstal v mysli a občas v noci naháněl smrtelný pot. Na Lysou jsem zanevřela a už nikdy na ni pěšky nelezla.

Až teprve nedávno se seniorklubem jsem se nechala pohodlně vyvézt autobusem a při pohledu dolů se mi znova vybavil ten pocit bezmocnosti a začala jsem se třást. Věřím, že můj strážný anděl tenkrát při mně stál.