Často si s manželem říkáme, že se máme rádi. A vzhledem k tomu, že jsme spolu už 40 let, nemyslím si, že by byla ta naše slova častým používáním devalvovaná. Nejsme příliš velcí romantici, spíš máme obavu, abychom někdy nelitovali, že jsme si to neříkali dost často. Ale přece jen, jsou to pouze slova. Včera jsem zažila den, kdy projevů lásky bylo nebývale mnoho. Nebyla to slova, ale činy.

Navštívila jsem kamarádku. Vstoupila do jejich malého útulného pokoje a hned mi padla do očí nová velká fotografie, umístěná na stěně. Na ní byly její tři dospělé dcery a pod nimi text: děkujeme, že jste nám dali život. Byl to vánoční dárek, který vehnal slzy do očí nejen rodičům.

Na gauči toho malého pokoje seděla maminka (87 let), kterou nedávno dohonilo stáří a už o ni musí být postaráno. Vedle seděl její syn (66 let) a vyprávěl si s ní. Pak jsem zhlédla na mobilu krátké video, kde učil maminku kopnout do míče. Ta se velmi bavila, měla pohyb a toho nejmilovanějšího vedle sebe. Její snacha, která „posloužila“ své vlastní mamince až do konce života, je připravena postarat se i o svoji druhou matku. Beze slov tak projevuje lásku nejen staré paní, ale hlavně svému manželovi.

Ten samý den jsem poseděla se svými kamarádkami z mládí. Všechny jsme vydržely až do teď ve vztahu s jedním partnerem, což by mohlo jako projev lásky stačit. Ale naše hovory se stále k našim druhým polovičkám láskyplně stáčely. Žádná z nás si nestěžovala. Období problémů uplynulo s věkem a časem se stalo malicherným. Jedna z nás dostala od manžela k úspěšnému ukončení Univerzity třetího věku veliký řízek, vlastnoručně usmažený. Zdá se, že nic převratného, ale vzhledem k tomu, že dotyčná je až vášnivou milovnicí řízků a její manžel nikdy nevařil, obdivuhodný (vtipný a nápaditý) láskyplný dárek.

I další kamarádka pečuje o svoji téměř devadesátiletou maminku. Proto společný „dámský“ vícedenní výlet byl pro ni nedostupný. Ale jen do té doby, než jí manžel řek. Jeď, já se o maminku rád postarám.

Jsem velmi ráda, že mohu tyto projevy lásky sdílet, že se mi jich také dostává a slova považuji jenom za kolorit skutečné lásky mezi těmi nejbližšími. To, že láska musí zvítězit, je pouze zbožné přání. Ale přála bych každému z nás občasné kapky té konkrétní hmatatelné zažít. Mimo to, že potěší a zahřeje, posiluje sebevědomí, pocit užitečnosti a radosti ze života.