Pozor na sebelítost. Škodí

Můj svět Psychika

Pozor na sebelítost. Škodí

Datum: 5. 2. 2018

Diskuze: 13

Ilustrační foto: ingimage.com

Smutek, strach z budoucnosti, beznaděj. Takové pocity někdy prožívá každý. Čím je člověk starší, tím vyšší je pravděpodobnost, že mu do života zasáhnou. Kdy jsou normální a kdy nebezpečné?

Důležité je nikdy neříkat slůvko nikdy. Tato rada zní jako otřepaná fráze, ale odborníci na lidské duše s ní opravdu pracují.

„Když lidem umře pes, říkají, že už žádného chtít nebudou. Ale budou. Protože oni nemají rádi jen toho jediného psa. Oni mají rádi psy,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který tvrdí, že je důležité umět rozpoznat, kdy přirozený smutek přerůstá v nezdravou sebelítost, která nás může zničit. „Hlavní je umět odpouštět, a to i sami sobě,“ podotýká psychiatr.

Ta situace se týká často lidí, kterým se v životě stalo něco nepříjemného. Například paní Hana, bývalá učitelka, přišla o svého manžela, když jí bylo šedesát. Byli spolu přes třicet let, ze všech stran slyšeli, jak jsou krásný a harmonický pár. Jejich manželství bylo opravdu ukázkové. Jezdili často k moři, měli spoustu přátel, Hanu všichni považovali za veselou a šťastnou. Když její Karel zemřel, změnila se. „Nejdříve jsme to brali jako normální věc, prostě byla smutná, truchlila,“ vypráví její syn Petr. „Jenže uplynulo pět let a my si s manželkou uvědomujeme, jak strašně se změnila. Pasovala se do role oběti. Často říká: Co mi to Karel udělal, to jsem si od něj nezasloužila. Myslím, že smutek nedokázala zpracovat. Stala se naříkavá, lítostivá, ale co je nejhorší, na každém teď vidí jen to špatné,“ tvrdí Petr.

Hanina proměna se projevuje různě. Kupříkladu výrazně odsuzuje všechny starší ženy, které si našly či hledají přítele. „Nevěřím, že jde o nějakou lásku, jen si chtějí dokázat, že nejsou staré. Je to trapné a ubohé hledat si někoho v našem věku,“ tvrdí. A co je horší, klidně toto například říká své sousedce, která, také vdova, začala žít s přítelem. Výsledek? No ten je celkem jasný. Hana tráví většinu života sama doma, protože přátelé se od ní odvrátili. Koho by bavilo pět let poslouchat jen kritiku a negativní řeči, že.

„Když jsem pracovala v domově pro seniory, setkala jsem se s dámou, která si neustále stěžovala a snažila se být centrem pozornosti,“ vypráví terapeutka Jana Novotná. „Zajímalo mě, jaký měla život, co zlého ji potkalo. Vlastně celá její frustrace pramenila z toho, že si její muž našel jinou ženu. Jí tehdy bylo kolem čtyřiceti, ale ještě v osmdesáti se kvůli tomu cítila jako politováníhodná oběť. Říkala mi, že si mám dávat pozor na muže, že všichni jsou nevěrní, že se jim nedá věřit. Snažila jsem si s ní povídat, ale bylo to marné. Ta paní propadla pocitu, že se svět spiknul proti ní, že je oběť a vlastně jí to tak vyhovovalo. Utvrdila v tom sama sebe a nechtěla svou situaci změnit,“ dodává.

Je těžké zvládnout situace, kdy nám někdo ublíží nebo když se nám stane něco zlého. To pak přichází na mysl otázka: proč právě já? Kladou si ji lidé nemocní, podvedení, oklamaní nebo třeba právě ti, kterým umřela blízká osoba.

Psychologové se shodují, že na té otázce není nic divného, natož špatného. Je prostě projevem smutku, zoufalství, beznaděje, naštvání, zlosti. Projevem přirozených reakcí na nepříjemnou či tragickou událost. Jenže podstatné je, aby ty reakce byly časově ohraničeny. Nedá se říct, jak dlouho mohou trvat. Někdo je ze ztráty partnera vyřízený dva roky, někdo pět let, někdo si po roce najde novou známost a vůbec to neznamená, že partnera neměl rád, že na něj zapomněl. Prostě jen chce žít dál, nesnáší třeba samotu.

Ale jakmile je smutek kombinován s pocitem, že nám partner svou smrtí či nemocí ublížil, pozor. Je to moment, kdy se pasujeme do role oběti. Začíná s námi žít sebelítost. A to je pořádná mrcha. Velmi ráda se zabydluje v domech a bytech lidí dříve narozených. Je to pochopitelné, právě on už hodně zažili a málokdo z nich někdy neměl pocit, že mu bylo ublíženo. Ti, kteří se s tím dokáží vypořádat, si zaslouží obdiv.

| psychika

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

13 komentářů

Soňa Prachfeldová 6.2.2018 22:36

Kdo chce dál jít a žít i po smutných záležitostech , tak po určitém čase se vyrovnává se ztrátou, ale nezapomene.

Hana Šimková 6.2.2018 08:50

Občas se každý člověk polituje, protože určitě není v tomhle věku nikdo, koho by něco nepotrefilo.Musí, ale dostat sílu přestat se litovat, jít dál a svůj život dožít pokud možno hezky a hlavně zase mít z něčeho radost.

Zdenka Jírová 6.2.2018 02:30

S takový lidmi s negativní postojem ke všemu kolem sebe, je lépe se vyhnout. Ti nechtějí rozveselit, ještě se urazí, když navrhnete , že by si měli ještě užít života , Ve všem vyhledávají jen to špatné. Od takových rychle utíkám pryč. Těm se pomoci nedá.

Věra Halátová 5.2.2018 19:11

Je to prostě psychický stav. Někdo to zvládne, jiný ne. Lidé umírají a život jde dál, i když jde o to, že vám umřel blízký člověk. Nedávno jsem se ptala ženy, jejíž manžel je od ní 32 roků starší - a viditelně tam nejde o to, že ona by na něm vydělávala - ona ho obdivuje, on ji miluje, mají spolu dítě. Ptala jsem se jí, nemáte strach, že vám váš manžel brzy zemře. Odpověděla mi: Já jsem konečně spokojená, on je pro mne mužskej, kterej mne ukočíruje, já ho obdivuji, děti ho milují a já jsem dost silná na to, abych pak byla sama. Ty "osamělé" ženy, kterým manžel umřel - jak ony říkají "nechal je tady" a "trpí" na světě, ať se zajímají o druhé, ostatní mají své problémy, svá neštěstí, například i jejich vlastní děti.

Libuše Křapová 5.2.2018 19:06

Proč právě já? Proč právě on? Jak jsi mi to mohl udělat a nechat mne tu samotnou? Řekla bych, že v akutní bolesti po úmrtí blízké osoby je to normální. Do dlouhodobé deperese člověka spíše uvrhnou tzv. "dobré rady" okolí, udělované ihned po pohřbu - moc se lituješ, mysli pozitivně, každé zlo je na něco dobré ... Věřte, že jsem tu osobu měla chuť tehdy zabít. Aspoň jsem se s ní pár měsíců nebavila. Další osoba - kdybyste spolu byli déle, tak bys to tak neprožívala, moc to prožíváš.....Naštěstí nepařím k lidem, kteří se v depresích utápějí trvale, ale musela jsem se z toho dostat sama. Pomohli mi tehdy jen dva lidé na telefonu. Nechali mne prostě brečet a vzpomínat. Jedna z nich je tady na íčku. Ještě jednou ti děkuji, kamarádko :-)

Jana Šenbergerová 5.2.2018 18:00

Proč zrovna já? Kdysi jsem si ji také kladla, ale zároveň jsem hledala odpověď a nakonec našla. Na každé proč existuje protože. A protože někdy je opravdu těžké najít odpověď, je dobré uvědomit si, že mám vždycky nejmíň dvě možnosti: buď se budu trápit, nebo ne. Ukázalo se, že "nebo ne" je pro mě mnohem přínosnější. Je mi líp. A přitom je dost důvodů, abych se utrápila k smrti. Ale někdo se prostě potřebuje dostat až tak daleko, aby to nakonec pochopil.

Alena Várošová 5.2.2018 13:39

Moc pěkný a pravdivý článek. Určitě se každý z nás v životě setkal s člověkem,který se stále rád lituje a to je špatně.A také každý z nás prožil v rodině smrt nejbližšího člověka,ale život jde dál i se vzpomínkami,ale jde. Hezký slunečný den všem .

Jana Kollinová 5.2.2018 12:39

Dovolte mi doplnit, tam, kde není dostatečná energie k reastartování nové identity, je pomoc odborníků nezastupitelná. Kamarádky, rodinní příslušníci, kolegové z práce nemohou nabídnou je přechodový můstek.

Jana Kollinová 5.2.2018 12:02

Zajímavé čtení. Nechci, aby můj příspěvek vyzněl ironicky. Dokážu pochopit i dlouhodobé období smutku za odchodem milované bytosti, ale nikdy nepochopím, že to někdo může vnímat jako útok proti němu, zradu. Pečovala jsem o maminku, otce i manžele v nejtěžších chvílích, s láskou a bez pocitu povinnosti. Vím, že se mi za péči odměnili darem odrazit se od dna a užít si čas, který mi byl vyměřen. Jak ho naplnit mi nikdo z nich nenaznačil. Jediné, k čemu jsem po všech peripetiích dospěla, je uvědomění si vlastní nedůležitosti. Nesetkala jsem se s pochopením mé definice vlastní identity, protože principem dnešní výchovy dětí je uvědomění si vlastní důležitosti.

Alena Vávrová 5.2.2018 11:36

Hned zkraje s tím pejskem - na mne jako ušité! Jen mám štěstí, že od té doby přibyli 3 mazlíci do rodiny, tak se vyžiji s nimi. Ty odsudky, když se vdova snaží normálně žít, bohužel znám, ale vytěsňuji je. A že sebelítost je mrcha - souhlas! I když pro někoho je asi díky okolnostem těžké nepodlehnout.

Načíst starší příspěvky