Znáte tuto anekdotu?

Jaký je rozdíl mezi ženským a mužským přátelstvím? Žena přijde nad ránem domů a řekne manželovi, že byla u kamarádky. Manžel pak obtelefonuje jejích osm kamarádek s dotazem, zda u nich žena byla. Každá z nich řekne, že ne. Muž přijde domů nad ránem a řekne manželce, že byl u kamaráda. Manželka volá osmi jeho kamarádům. Pět z nich řekne, že u nich byl, a tři řeknou, že tam pořád ještě je.

Opravdu platí, že muži více drží pohromadě, zatímco ženy kamarádky jsou schopné jedna druhou klidně podrazit? Nebo je to mýtus, klasická hloupost omílaná stále dokola, takže začne být považována za pravdu?

„Jsme tři manželské páry, které se přátelíme snad třicet let,“ vypráví šedesátiletý Vojtěch. „Jezdíme na dovolené, navštěvujeme se na chalupách, trávíme společně Silvestry. Pokaždé žasnu, jak jsou naše ženy schopné se poškorpit kvůli maličkostem, jak se předhánějí, která má pravdu. Přitom se mají rády. Když moje Maruška onemocněla, obětavě jí pomáhaly. Dokonce mi domů nosily teplé jídlo, stále se staraly, jak mohou pomoct. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je jejich přátelství hezké, pevné. A pak, pár měsíců poté se sešly a zase to byly báby na pavlači, z nichž jedna druhou poučuje, překřikuje, kárá.“

Psychologové z univerzity Oxfordu na toto téma dělali výzkum. Lidé měli odpovídat na různé otázky, z nich pak psychologové údajně umí vyčíst, nakolik jsou schopni udržovat přátelství a co si vlastně pod tím pojmem představují. Došli k závěru, že zatímco ženy považují za přátelství to, že si jednou za měsíc hodinu povídají s kamarádkou přes telefon, muži potřebují s kamarádem být a něco prožívat. Sedět na fotbale, v hospodě, být na výletě, ve fitcentru, na rybách. Ale jen tak si zatelefonovat, to ne.

Zároveň jsou prý díky tomu muži schopni navazovat nová kamarádství a nelpí tolik na těch starých. Muži neříkají: „Pepa mi už dva měsíce nezavolal, to je divné.“

Ale žena říká: „Ta Andrea je mrcha, už mi dva měsíce nezavolala.“

„Tak proč jí nezatelefonuješ sama?“

„Proč bych jí volala? Kašle na mě. Asi se teď více paktuje s Helenou. Však já dobře vím, že mě společně pomlouvají.“

Čím dál častěji se nyní mluví o zajímavém jevu. A sice, že současní mladí muži považují blízké přátelství za emocionálně uspokojivější než vztah se ženou. Pozor, jde o heterosexuální muže, opravdu mluvíme o chlapském kamarádství.

„Dvacet osm z třiceti vysokoškoláků uvedlo, že o svých pocitech a problémech hovoří raději s kamarádem než s přítelkyní. Většina z nich tvrdila, že s kamarády sdílí tajemství, které by partnerce nikdy neřekli,“ tvrdí, Stefan Robin z univerzity ve Winchesteru. Podle něj je čím dál běžnější, že mladí muži bydlí pohromadě, protože si prostě rozumějí. S ženami se scházejí, mají s nimi intimní vztahy, ale bydlet s nimi nechtějí. Zkrátka, zdá se, že současní mladí muži si více užívají mužského kamarádství, než předešlé ročníky.

„Moje největší chyba byla, že jsem manželovi nedopřávala dost kontaktů s kamarády z jeho mládí,“ přemítá sedmdesátiletá Eva. „Zpočátku jsem je brala jako konkurenci. Chtěla jsem ho mít jen pro sebe. Měla jsem pocit, že když je s kamarády, kdo ví, co vyvádí. Byla jsem hloupá. Když muž onemocněl a téměř vzdal život, právě jeho dávní kamarádi k nám chodili, stáli při něm, rozptylovali ho. Historky z vojny, které mi dříve připadaly pitomé, najednou nabyly jiný význam,“ podotýká Eva. I když její muž zemřel, s jeho kamarády se občas dál vídá. A přiznává, že se na ta setkání velmi těší, protože při nich má pocit, že muž je tu stále.

Ať už je možné přátelství rozdělovat na mužské a ženské nebo ne, podstatné je tolerovat, pokud partner či partnerka kamarády či kamarádky má. Je to vždy lepší, než když nemá žádné. Vlastně ne tolerovat, ale podporovat. Protože až ve vyšším věku zpravidla oceníme, když se objeví někdo se slovy: Nepotřebuješ pomoct, nechceš někam odvézt nebo něco přivézt? Nebo třeba jen: Hele, nemám přijet, nechceš si popovídat? V takových případech je úplně jedno, jestli jde o kamarádství mezi ženami nebo muži nebo navzájem.