K tomuto článku mě inspirovala pohlednice z Krkonoš, kterou jsem nedávno obdržela. Byla od mého vnoučka, který byl s rodiči týden na horách. Nepsal ji sám, protože to ještě neumí. Napsala ji za něj maminka, ale on ji zapatlal barevnými razítky natolik, že bylo jasné, jak usilovně se na ní podílel.
Vzadu na pohlednici je uvedeno: Nejmladší účastníci dětského lyžařského závodu konaného dne 11.3.1911 ve Vysokém nad Jizerou. Když jsem si to přečetla, tak mě napadlo, že jedno z těch dětí by mohl být můj dědeček nebo moje babička. Oba byli v té době v příslušném věku a pocházeli z této oblasti. Moje babička v té době žila a chodila do školy v Dolních Štěpanicích, kde působil jako učitel Jan Buchar, jeden z prvních krkonošských lyžařů a propagátorů nejen lyžařské turistiky. Teprve na druhý pohled jsem si uvědomila, jak dramaticky se za jedno století změnilo lyžařské vybavení.
V roce 1890 přivezl hrabě Harrach na své panství norské lyže a v zimě v roce 1892-3 podle nich nechal na pile v Dolních Štěpanicích vyrobit pár kopií, které nabídl vybraným lidem k vyzkoušení. Byly to jednoduché dřevěné lyže s primitivním vázáním, používaly se s tehdy běžnou obuví a jednou hůlkou. Jak je vidět na fotografii, neexistovalo ani žádné speciální lyžařské oblečení. Lyžařské vybavení z počátku minulého století jsem sice na vlastní kůži nezažila, ale znám ho z krkonošského muzea v Jilemnici.
Klasické dřevěné lyže používali i moji rodiče, oba pocházeli také z Jilemnice. Lyže jim ale nesloužily ke sportu, spíš k rychlému přesunu z místa na místo v době, kdy byl sníh. Zase to vím jen z vyprávění, které se v naší rodině tradovalo. Můj tatínek byl v mládí na tzv. handlu v německé rodině ve Smržovce a o vánocích mu tam bylo tak smutno, že od německé rodiny utekl a jel domů k rodičům do Jilemnice na lyžích.
I já jsem se narodila v Jilemnici a jakmile jsem bezpečně chodila, rodiče se pokusili mě postavit na lyže. Ovšem bez úspěchu. Dávala jsem spíše přednost jiným zimním radovánkám – viz fotografie. Ta holčička sedící na rameni Krakonoše jsem já. Dostala jsem se tam po schůdcích vysekaných do sněhu. Tehdy dědeček s kamarády vytvořil Krakonoše ze sněhové hromady přes noc, aby udělal radost svým vnoučatům. Když jsem jako školní dítě konečně trochu projevila o lyžování zájem, „dostala“ jsem staré lyže po svém bratranci. Samozřejmě byly dřevěné, s řemínkovým vázáním s volnou patou, doplněné dvěma bambusovými hůlkami. Na těch jsem se učila sjíždět kopečky v okolí. Dolů to panečku jelo samo, ale nahoru si to člověk musel vyšlápnout po svých. Buď stromečkem nebo pěkně po straně.

Později jsem na vlastní kůži zažila řadu lyžařských vymožeností - lyže s kovovými hranami, lankové vázání, pravé lyžařské kožené boty, šponovky, větrovku, umělou skluznici, lyžařský vlek, přezkáče... Dobrý sjezdový lyžař se ze mě nikdy nestal, postupně jsem dala přednost běžkám. To je vidět i z další fotografie z historického listopadu 1989 na Náchodské boudě. V době vrcholícího socialismu běžní lidé sháněli lyžařské vybavení obtížně. Kdo si uměl ušít šusťákovou bundu a uplést kulicha, měl po starostech.

K lyžování jsme vedli i naše dva syny. Ač jsem žili v nížině, každou zimu jsme se snažili strávit společně alespoň týden na horách. Většinou v Krkonoších nebo v Orlických horách, do kterých je to z Hradce nejblíže. Od prvních kroků na lyžařské loučce se synové propracovali ke kotvičkovému vleku a pak se zdokonalovali v různých lyžařských školičkách a kurzech. Kvalitní vybavení na lyže včetně seřízeného bezpečnostního vázaní a lyžařské helmy se postupně staly nezbytností. Naštěstí se dnes dá všechno lyžařské vybavení vypůjčit.
Tento týden se na lyže poprvé postavil i můj tříletý vnuk. Jen aby si v doprovodu rodičů trochu vyzkoušel, co to vlastně znamená „lyžovat“. Ještě to bude chvíli trvat, než sjede svůj první svah, ale třeba z něj vyroste další nadšený lyžař.
Pošlete odkaz na tento článek
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Nejsme pravděpodobně ti nejtypičtější senioři. Já i manžel jsme…
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %