No, psa, spíš pejsek to byl, odrostlejší štěně rotvajlera. Byla jsem v létě u známých na chalupě na Vysočině. Odpoledne jsem se vydala na krátkou procházku. Bylo teplo, měla jsem na sobě kraťasy a tričko, na nohou botasky. Došla jsem na kraj malé vesničky a pokračovala pěšinkou mezi loukami. Po několika metrech se ke mně připojil pejsek. Protože mám pejsky ráda, pozdravila jsem ho a zeptala se, jestli půjde se mnou. Šel. Tedy, spíš se za mnou plížil.

Po chvíli mi to začalo být nepříjemné. Zastavila jsem se v místě, kde jsem chtěla odbočit doprava nahoru k lesu. Pejsek se zastavil také. Udělala jsem krok. Pejsek také. Zůstala jsem stát zády k lesu. Po levé ruce jsem viděla o několik desítek metrů dál chalupy. Pejsek stál proti mně. V tu chvíli to pro mě už ale žádný pejsek nebyl. Změnil se v potvoru, která mě chce kousnout. Do lýtka by se mu to mohlo snadno podařit. Rozhodla jsem se, že se zkusím vrátit. Pejsek mě ovšem držel v šachu. Nechtěla jsem udělat žádný rychlý pohyb. Pomalu jsem se posunula o krok kupředu. Pejsek nepatrně couvl, aniž mě pustil z očí. Tak to trvalo několik, pro mě nekonečných, minut. Pak se na kraji vesnice objevil pejskův majitel, kterého jsem neznala, a začal ho hledat. Konečně uviděl naše živé sousoší člověk a pes. A pochopil, že ta cizí ženská tam nestojí s jeho miláčkem jen z plezíru. Pokusil se ho odvolat. Asi na pátý pokus se mu to podařilo. Když byl pesan v bezpečné vzdálenosti, odvážila jsem se vydat na zpáteční cestu.

Po příchodu „domů“ jsem si dala panáka becherovky na leknutí a vše vyprávěla. Známí to poté odešli tlumočit majiteli pejska. Ten se k večeru dostavil i s ním, aby se omluvil. Stáli jsme v kruhu na dvorku, a zatímco se nás pan majitel snažil přesvědčit, že je hodná, zmítala se Corina divoce na vodítku.