Co říkat, když je zle?

Můj svět Psychika

Co říkat, když je zle?

Datum: 15. 2. 2018

Diskuze: 11

Ilustrační foto: ingimage.com

To přejde. Teď musíš být silná. Čas všechno zahojí. Vezmi si něco na uklidnění. To jsou věty, které zpravidla slyší lidé, které postihlo něco zlého. Když jim zemřel někdo blízký, když přišla vážná nemoc, když jim vyhořel byt. Často ty věty spíše naštvou než pomohou.

Když čtyřiašedesátiletá Jitka z Prahy loni zjistila, že její stejně starý manžel má nevyléčitelnou formu rakoviny, svěřila se s tím rodině a kamarádkám. „Prostě jsem měla potřebu to někomu říct, sdílet tu beznaděj a strach. Vím, že někdo takové věci tají. Já tvrdím, že sdílená bolest je poloviční bolest,“ vypráví.

Její manžel po roce zemřel a Jitka zpětně hodnotí, jak se tehdy k situaci její okolí postavilo. „Někdy jsem si říkala, že jsem raději měla mlčet a nesvěřovat se. Lidé, kterým jsem to řekla, mi totiž připadali bezradní. Bylo jim to vlastně nepříjemné, nevěděli co říct. Uvedla jsem je do rozpaků. Tvářili se, že jejich povinností je mě utěšovat, ale nevěděli jak a vlastně bylo jasné, že by raději byli někde jinde, daleko od mých potíží. Jedna známá mi později řekla, že mi strašně chtěla nějak pomoct, ale neměla na to kapacitu. Zajímavé slovní spojení, že?“ přemítá Jitka.

S podobnou situací se často setkávají lidé v těžké životní situaci. Jejich blízcí nevědí, jak reagovat, jaká vhodná slova použít. A tak nejčastěji slyšíme: Teď musíš být silná. To zvládneš, čas všechno zahojí. Chlapi nepláčou, pojď raději na pivo. Dej si prášek na uklidnění. Hlavně se dobře najez a vyspi.

„Když mi zemřela manželka, všechny sousedky měly pocit, že zřejmě mám hlad. Nosily mi stále nějaké jídlo. S kastrůlky se u dveří objevovaly i ženy, které jsem pořádně neznal. Měl jsem doma najednou tři štrůdly, nějakou polévku, koláč, hrnec podivného guláše,“ vypráví třiasedmdesátiletý Honza z Ostravska. „Jídlo bylo to poslední, na co jsem myslel. Chápu, že to ty ženy myslely dobře. Ve výsledku jsem však tam seděl mezi tím kazícím se jídlem a nebyl jsem schopen pozřít ani sousto. Všechno to šlo do odpadu. Nikdy bych jim to samozřejmě neřekl, ale dodnes přemítám, kde se v nich vzal pocit, že mi v té situaci pomůže jídlo. To fakt nechápu,“ vypráví.

Psychologové sice dokáží poradit slova a věty vhodné pro krizové životní situace, ve výsledku však stejně záleží na povaze a duševním stavu člověka, kterého se malér týká. Faktem však je, že krize a trápení někoho blízkého často přivádí lidi v jeho okolí do rozpaků. Chtěli by pomoct, ale nevědí jak. A tak často říkají ty otřepané fráze typu: to přejde, vezmi si prášek.

„V naší společnosti, kde převládá tabuizace smrti, není pro truchlení dostatek sociálních rituálů. Pozůstalí se snaží zármutek potlačit, ignorovat a jedním z obranných mechanismů je i únik z reality do hyperaktivity, potlačení symptomů zármutku,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. „Zároveň není vhodné truchlícího v případě běžného zármutku stavět do role pacienta. Jestliže pozůstalý neprojevuje žádné abnormní reaktivní poruchy, není třeba s ním jednat jako s nemocným. Žal není nemoc. I když ze strany příbuzných a známých se objevují snahy řešit žal a pláče pozůstalého léky a přesměrováním na lékaře. Touto takzvanou pomocí z jejich strany byly všechny prostředky vyčerpány, neboť nemají chuť ani čas nářky poslouchat,“ dodává.

Jenže by to podle ní mělo být právě naopak. „Pozůstalý by měl být okolím veden postupně mezi živé,“ podotýká.

Jenže říct pár slov, dát prášek nebo upéct štrůdl je jednodušší než se o člověka v maléru zajímat pomalu, postupně, dlouhodobě. Málokdo má pro to čas, sílu, trpělivost. Jenže ze všech těch utěšujících frází, které v krizích slyšíme a říkáme, má právě jedna jediná ověřenou platnost. A sice ta, že čas všechno vyléčí, zakryje, vylepší. Může to trvat půl roku, rok i mnohem déle. Pokud má člověk ve své blízkosti v té době někoho, kdo se čas od času ozve, trpělivě poslouchá, vymýšlí akce, které dovedou zase probudit chuť do života a nedává jen frázovité rady a prášky, je to velké štěstí.

| psychika

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

11 komentářů

Soňa Prachfeldová 17.2.2018 17:23

POhladit slovem i doslova a říct - jsem tu, až budeš chtít .

Věra Ježková 16.2.2018 08:33

Takové situace jsou jistě velmi obtížné – pro obě strany. Všechny níže uvedené reakce jsou moudré.

Eva Balúchová 15.2.2018 22:17

Mě vytáčí a vůbec neuklidňuje věta:Drž se!

Věra Halátová 15.2.2018 19:41

Já jsem se, kromě manžela a syna, starala o tchána, který měl rakovinu konečníku. Měl vývod. Zemřel. Za rok po jeho úmrtí se mi narodil druhý syn. Když měl můj mladší syn 4 roky a starší 12 let, onemocněla jsem klíšťovou encefalitidou a meningitidou. Byla jsem čtyři týdny v nemocnici a potom další tři měsíce v domácím ošetřování. Manžel měl hrůzu z toho, že zemřu a on se bude muset sám starat o dva kluky. A sousedky mu nosily buchty, palačinky, bábovky, prostě to, co si myslely, že jako muž nedokáže dětem připravit. Já jsem se uzdravila, zaplaťbůh, nemám žádné následky, ale projevila se nemoc u něj, rakovina prostaty, která generalizovala do čelní kosti, do kýčlí. Byl ode mne starší 13 let, zemřel, když mně bylo 43, staršímu synovi 15 a mladšímu 7. Nikdy mne nenapadlo někomu si stěžovat, někde brečet, a už vůbec bych to nedávala na veřejnost. Peníze jsem tehdy neměla, pohřeb jsem pro veřejnost neudělala. A lidé, kteří se dozvěděli, že mi manžel zemřel, chovali se různě, ale je pravda, že nikdo neví, co by měl říct, nebyl v takové situaci. Pamatuji si jen jednu ženu, která mi řekla: Potěš vás pánbůh, děvče. A přežila jsem to, přestože mi nepomohl nikdo z rodiny, ani jsem nechtěla, dům, který jsme s manželem postavili, byl nesplacený, splácela jsem půjčku ještě pět let, dům jsem udržela, synové oba vystudovali i střední i vysokou školu. Ta čtyřiašedesátiletá paní už určitě takové existenční problémy nemá. Proto asi o sobě víc přemýšlí.

Elena Valeriánová 15.2.2018 16:39

Když mi před dvěma lety doktoři řekli diagnózu, bylo to těžké, moc těžké. Nejsem žádný geroj a nemohu si o tom všem lehce povídat. Co mě uvádělo v zuřivost, tak byla věta "to bude dobrý!". Jako bych měla rýmu. A to fakt rýma nebyla.

Marie Doušová 15.2.2018 12:40

V životě se vždy musíte spoléhat hlavně na sebe , neboť jakákoli pomoc od blízkých, někdy nemůže pomoci.Snažím se pomáhat skutky a vím , že stejně je to na člověku samém , jak si s tím poradí.

Hana Rypáčková 15.2.2018 11:39

Myslím, že je důležité nezůstat osamoceni a říci si, co chceme.Jestli mlčet nebo se vypovídat.

Libor Farský 15.2.2018 10:39

To je opravdu situace na "babo raď". Dědek jako já poradit neumí.

Zuzana Pivcová 15.2.2018 10:31

Nikdo se nemůže vžít do situace toho druhého. Dovede si ji možná trochu představit, pokud sám už něco obdobného zažil. Někdo o radu stojí, jiný ne. Někdo radí rád, jiný to neumí, i když třeba smutek toho druhého určitým způsobem spoluprožívá. Myslím, že nakonec je každý ve svém smutku stejně sám a buď se s ním srovná nebo ne. Bohužel i bohudík.

Jana Šenbergerová 15.2.2018 10:17

"Lidé, kterým jsem to řekla, mi totiž připadali bezradní." Ve zcela normálních situacích, které mohou postihnout kohokoliv z nás, jsme opravdu bezradní. Učíme se totiž spoustu zbytečností, ale tomu, co je pro život opravdu důležité se nejen vyhýbáme, ale pokládáme to za tabu. Pak se nedivme. Nakonec stejně platí, co bolí, to přebolí. Někdo si dokáže své neštěstí "hýčkat" do konce života. Tak to prostě je, přistupujeme k životu po svém. Někdo se potřebuje vymluvit, jiný být litován a opečováván, jiný je raději v klidu sám.

Načíst starší příspěvky