Ztracenka je v tom zcela určitě nevinně, ale jisté je, že odstartovala sérii pro mě nepochopitelných příhod spojených právě se ztrácením. Je to přívětivý penzion v ještě přívětivější krajině, který jsem si vybrala pro prodloužení pobytu při setkání i60 na jaře 2016 v Jeseníkách. Leží v ohybu silnice mezi Šumperkem a Rýmařovem. 

Vzpomněla jsem si na Ztracenku právě včera, kdy jsem se vracela z procházky a zjistila, že mám v kapse jen jednu rukavici. Procházku jsem si na to konto prodloužila téměř o polovinu. 

A jelikož tato ztráta není ojedinělá a má zapomnětlivost mě snad už ani nezlobí, spíš přijde k smíchu, pokusím se nastínit vám retrospektivu mých ztrát z poslední doby.

Spěchala jsem v pátek udýchaná domů z procházky k nástupu hlídací vnoučecí služby. Když si po dvou hodinách syn přišel vnoučka vyzvednout, viděla jsem ve výtahu, že malý drží v rukou moji čepici. Udivilo mě, že se mu tak zalíbila, že si ji odnáší, ale bylo mi řečeno, že ji objevil ve výtahu, kde ležela, už když vnoučka přivážel. Mezitím byl venku i manžel a viděl ji taky. Jenže nikdo si pruhovaného kulicha nespojil s mojí hlavou. Tak se vozil ve výtahu nahoru i dolů přes dvě hodiny.  Naštěstí nebyl atraktivní natolik, aby si ho někdo přivlastnil. 

V sobotu jsem šla s vnoučaty bruslit na stadion. Do kapsy v bundě jsem vložila dvoustovku. Před stadionem kapsa zela prázdnotou. Celkem bez naděje na úspěch jsem se vydala po stopách zpět, ale měla jsem štěstí. Proti mně kráčela rozhlížející se slečna a žmoulala v ruce cosi, co mohlo být bankovkou. Když viděla můj pátravý pohled, hned se ke mně hrnula. Málem jsem ji objala a bruslení bylo zachráněno. 

Po zaplacení vstupného mi zbyly dvě dvacetikoruny. Šla jsem dětem do automatu koupit horkou čokoládu za 15,- Kč. První pětikorunu, která zacinkala o dno přihrádky na vrácené mince, jsem si vybrala. Druhou jsem tam zapomněla.

A právě tento sled událostí mě vrátil do vzpomínek na Ztracenku. Moje ztráta největší se totiž odehrála právě na setkání i60 v Loučné. Na přehradu Dlouhé stráně jsem si vezla v každém uchu jednu zlatou náušnici, dárek od manžela k pětapadesátinám. Z přehrady odjíždělo jedno ucho bez ... Komupak asi přinesl ten zlatý kroužek se třemi kamínky radost?

Taky už asi rok hledám plavky. Moje oblíbené fialové plavky s červenými lemy a nápisem Slazenger vždycky vymáchám, usuším a vrátím do koupací tašky. Jednou tam prostě nebyly. A nejsou nikde v bytě. Na to dám krk. Že bych si nevšimla, že je odvál vítr ze šňůry? Nevím.

Nedávno mi během pečení najednou odmítla sloužit do té doby poslušná oranžová chňapka s bílými puntíky a odebrala se nepozorovaně neznámo kam. A právě tady a teď se hodí, abych ocenila přátelství a pospolitost i60, protože když jsem se s trápením s uprchlou svěřila plénu zdejšího chatu, na redakční setkání mi Eva Mužíková do Prahy přivezla vlastnoručně ušitou puntíkovanou chňapku. Té starší neposlušnici to sice trvalo, než se odhodlala k návratu, ale přece jen jí asi byla hanba a také ji možná plechy trochu tlačily, protože při jejich vyndávání  ze šuplíku pod sporákem se nepříliš ochotně, ale přece pustila a celá placatá z plechového sevření se vrátila na svůj háček.

Cestou na náměstí na novoroční ohňostroj jsem vytratila rukavici. Tma černé prstíky schlamstla okamžitě a bez náhrady.

Skříňka č. 106  v šatně aquaparku ve Slaném spolykala fleecovou šálu. Že ji žaludek nebolel ... 

Tak to je zatím všechno, leč nepochybuji, že další ztrátové záludnosti jsou ve střehu a číhají. A jak to máte vy?