Myslím teď na svého muže,

nosí mi už čtyřicet let růže,

Říká mi, že jsem jeho

růžička, růžová    

a že jeho láska 

ke mně je stálá, duhová.

Já mu za to zpívám

písně, jen pro něj stvořeny,

to má jako dar od své ženy,

Těšíme se spolu a věříme, že

až tento svět opustíme,

budou naše duše svobodné,

ale stále své, propojené.

Ať to bude zítra

nebo za dvacet let

máme stále krásný výhled.