Zima v našich končinách, rozuměj v kraji praotce Čecha pod Řípem, nás nenutí kupovat si opravdu teplé boty ani kabáty. Přichází se totiž na nás podívat jen zřídka. Valnou většinu kalendářně zimních dnů nás oblažuje šedavou oblohou, obzorem splývajícím se zoranými poli a prsty bez rukavic nám ani nekřehnou. Sníh ukazujeme dětem v knížkách, protože častěji ho snad vidí i děti v Africe. Letošní zima není výjimkou.

Prvních pár bílých vloček letos bylo ke spatření 17. lednového rána. Pokusím se vám ukázat, co jsem stihla oběhnout během těch asi dvou hodin, než zase zmizel. Ještě jsem stihla cestou ze školky zabavit vnoučka stavbou minisněhuláčka a byl fuč.

Trvalo déle než měsíc, než se paní zima rozhodla vyzkoušet, jestli přece jenom jsme na zimu připraveni, a poslala nám mráz. Donutila nás vytáhnout šály, rukavice a čepice a do kapes zastrčit kapesníky. Rybník za našimi humny koncem února dokonce na pár dní zamrzl a potok Čepel si místy opatřil ledovou výzdobu. Tento záchvěv zimy byl korunován sněhovou nadílkou 7. března. Ranní pohled z okna sliboval prohnat zase tak na dvě hodiny fotografy a silničáře úklidem asi 2 cm sněhu. Kam, kam se vydat na lov dřív? Zvolila jsem řeku Ohře v Bohušovicích nad Ohří, kterou jsem viděla zamrzlou při cestě vlakem z výpravy k Vaňovskému vodopádu. Asi dva centimetry sněhu před očima měnily skupenství zpět na tekutinu, ze stromů kapalo, a když jsme se vrátili domů, hleděli jsme s manželem při obědě z okna na naše staré známé sídliště. Nikoli v bílém.

Veškeré moje zimní fotolovy se smrskly tak jako to poslední jablíčko na fotografii od potoka. Náladu jsem si vylepšila aspoň při několika výjezdech kousek dál a kousek výš, i když i tam byl sněhový poprašek nečekaným bonusem a překvapením.

Posuďte sami, jaká je ta naše "roudnická zima". Seřazeno chronologicky.