Jo, pane redaktore, několik let už mi je, ale já je nepočítám. Umožňuje mi to žít šťastný život ve zdraví. Čím je totiž člověk starší, tím víc si  to bere k srdci. Já si k srdci beru jenom věci důležitý, jako to, ...ale to už jsem zapomněla. 

Pani doktorka ale říkala, že mám paměť ještě dobrou a dost si pamatuji. Jo, pamatuji si, ale dlouho trvá, než se mi to vybaví. Když se to vybavit nechce, tak se na to vykašlu a vybavuji si něco jiného. Žiji zdravě. Několikrát týdně chodím do lékárny, a proto si musím odpustit večeři. Lékárna totiž  spolkne moje peníze na jídlo. No, nevadí. Zobnu si jednu, nebo dvě, možná tři pilulky, po nich usnu a žádný hlad nemám. No, nic, aspoň zhubnu a to je také pro zdraví prospěšné.

Několikrát za den se také rozzlobím. Třeba na to, že padá sníh. Sníh klouže a to také mému zdraví neprospívá. Padat prý nesmím, protože mám řídké kosti. Jo a vlasy mám řídké taky, ale stejně se mému hřebenu vylámaly všechny zuby, tak jako mně. Život mě totiž zbavuje všeho neužitečného, což je opět pro zdraví dobré.

Musím zůstat doma, protože moje boty už se trochu rozpadají a sníh do nich vniká a studí. Někdy čekám, až sníh sleze, velmi dlouho. Co jím? No přece ty prášky z lékárny. Vždycky se jimi předzásobím a vlastně tak zimu prospím. Spánek mi totiž prospívá.

Druha? Druha také nemám. Druhové jsou někdy obtížní. Chtějí, aby jim člověk vařil, pral a ještě je chválil, jak jsou šikovní, když nejsou. Užiteční jsou málo. Poslední druh jenom ležel na gauči a chrápal, až na něho spadl obraz. Potom mi byl užitečný ještě méně, tak jsem je vyhodila oba. Na tom obraze byla namalovaná "Poslední večeře páně", a já mám skoro poslední večeři často. Není jich tedy žádná škoda.

Nejsem vůbec smutná a už žádného druha nehledám. Život jde žít stále, jenom na to nesmíte moc myslet. A to si, pane redaktore, také myslím.