Byl před námi krásný víkend. S manželem jsme byli pozvaní na pouť k dobrým známým. Dlouholeté přátelství nás spojovalo už asi třicet let. Vzájemně jsme znali svoje rodiny, záliby, bolesti i strasti. Rozjeli jsme se krásným červnovým počasím a těšili se, jakpřekvapíme naše známé - Helenku a Jardu. Vyjeli jsme o den dříve, abychom si užili i s jejich rodinou té milé atmosféry.

Překvapení se vydařilo a po přivítání jsme se rozhodli, že manžel pomůže Jardovi ještě s nějakou prací venku a já Helence v kuchyni. Ona je výborná kuchařka a mimo přípravy na sváteční oběd a různé dobroty se zmínila, že když jsem tam, uděláme i výborné pouťové koláčky. Ráda jsem přislíbila pomoc a v duchu už mi proběhly ústy a nosem úžasná chuť a vůně krásných, vynikajících a voňavých koláčků. Helenka pořád střídavě sykala a nafukovala nezvykle pusu, ale neříkala nic. Dostala jsem za úkol připravit nádivky, namočit rozinky do rumu, připravit mandle. Dala jsem se do příjemné práce.

Helenka si připravila vše na zadělání těsta. Začala, přesála mouku jednu i druhou, pokračovala se zaujetím správné kuchařky, která má vše v oku a nemusí nic vážit a měřit. Měla jsem už hotovou tvarohovou nádivku, s domácími žloutky a voňavou vanilkou byla výborná. Chtěla jsem misku s ní odložit na pultík v kuchyni, ale ucítila jsem, že miska nestojí rovně. Sáhla jsem pod ni a ejhle - tady, ve víčku od kompotu ležela malá zubní náhrada, jeden zoubek na drátkách. Aha! Proto prve to sykání a divné nafukování pusinky. Vadil zub a bolelo to asi moc.  Vždyť teď je Helenka usměvavá a práce jí jde od ruky radost pohledět. Vzala jsem to víčko s původcem bolesti a přenesla ho na okno. Tam nikomu nepřekáží a hlavně - nepřijde k úhoně.

Těsto bylo zaděláno, nádivky připraveny. Než byl čas dělat vlastní výrobky, ještě jsme si daly kávičku a povídaly. Potom ještě vymazat plechy - a v tom, Helenka celá bledá oněměla. Začala zlehka vařečkou prozvedávat těsto, potom nádivky, plácala se po kapsách a bloudila bezradně očima po kuchyni. Vidličkou zoufale projela hrnek s rozpuštěným máslem. Nic! Klid byl ten tam.

Pozorovala jsem ji a už jsem nemínila její trápení prodlužovat. "Hledáš něco, Helenko?" "Ale, byla jsem včera u zubaře a mám tady teď díru, vidíš? Ale udělal mi zub na drátky, abych nebyla o pouti bez zubu. A já, jak mě to bolelo, jsem ho vyndala na víčko a teď ho nemůžu najít. Jestli je někde v těstě, nebo kde je, já to nepřežiju. Když si představím, že ho nenajdem a někdo ho třeba bude mít v tom..."                  

Neboj se, Helenko, máš ho tady na okně! Mohl přijít na tom pultíku k úrazu, byla by to škoda." Než jsme se spolu daly do další práce, daly jsme si obě "náprstek" nejdřív na kuráž, potom pro radost a " ať se daří". Ty pouťové koláčky se opravdu vydařily. Když jsme se s Helenkou na sebe při jejich konzumaci na sebe podívaly, obě jsme se široce rozesmály. A zoubek byl na svém místě v ústech.