Nejde jen o hádky a neshody mezi partnery. Nevyřešené problémy panují mezi rodinnými příslušníky, mezi kolegy v práci, mezi obchodními partnery, mezi sousedy. Ti lehkomyslnější  se jimi  nezaobírají, ti přemýšlivější a citlivější se jimi mnohdy dlouhodobě trápí.

„Nedávno mi zemřela kamarádka. Poslední rok už naše přátelství nebylo jako dříve. Měly jsme rozdílné názory na život, s tím, jak jsme zestárly, jsme byly každá jiná. Jednou jsem jí řekla, že na mě působí depresivně. Ona odpověděla, že ji štvu svou lehkomyslností a předstíráním věčného mládí. Naštvalo mě to a přestala jsem jí volat. Když mi její vnučka oznámila, že zemřela, došlo mi, že jsem se s ní nestihla usmířit. Trápí mě to. Přitom stačilo potlačit své ego, zavolat jí, říct, ať jde na kafe. Já čekala, že to udělá ona jako první. Možná, že ona čekala na totéž,“ vypráví třiasedmdesátiletá Taťána z Prahy.

Do podobné situace se může dostat každý a čím je člověk starší, tím je to pravděpodobnější. „Pro fungování vztahu je důležité, aby partneři neuléhali k spánku rozhádaní, neusmíření. Ať je mezi nimi jakýkoli problém, vždy do soumraku by si ho měli vyřešit. Objemout se, odpustit si navzájem, usmířit se,“ tvrdí psycholožka Jiřina Prekopová, autorka řady úspěšných knih týkajících se fungování rodiny a mezilidských vztahů. Ve své knize Jen v lásce přežijeme ovšem zmiňuje i další oblast, ve které často lidé nejsou schopni naučit se kouzlo usmiřování. A to vztahy rodičů a dospělých dětí. Není výjimkou, že čtyřicetiletá žena vyčítá své sedmdesátileté mámě něco, co se mezi nimi odehrálo před dvaceti, třiceti lety.

„Slyšíme věty typu: kdybych měla domov plný bezpečí a lásky, kdyby mi moji rodiče byli správným vzorem, kdybych měla jinou matku, kdyby tento strašný člověk nebyl mým otcem, tak by byl můj život jiný. Taková konstatování, věčné naříkání a sebelítost nás nikam neposunou. Neustále se vztahujeme k negativním zkušenostem, aniž bychom dali šanci jedinému, byť nepatrnému pozitivnímu zážitku a pokusili se o usmíření,“ uvádí Jiřina Prekopová.

Usmiřování je zatraceně těžké, protože ten, kdo se k němu odhodlá, má často pocit, že se tím ponižuje. Že se ukazuje být slabší, závislejší na tom druhém, že takzvaně, jak bychom řekli v dětství, dolejzá. Pamatujete? Když jsme se jako děti pohádaly a někoho vystrnadily z naší party, říkali jsme mu: nedolejzej, neotravuj. Bohužel, v dospělosti se v tomto směru často chováme stejně jako děti. Protože ten, kdo se přichází usmířit, znovu skamarádit, prostě znovu navázat kontakt, ve skutečnosti není slabý. Naopak, je to ten silnější. Překonal své ego. Je statečný. Nebojí se ukázat, že mu na vztahu záleží. Zkrátka, nechce žít v nejistotě, nechce si duši zaneřádit negativními myšlenkami.

„Nedávno mi zavolal bývalý kolega z práce, že bychom měli zajít na pivo. Moc se mi nechtělo, měli jsme spolu určité neshody,“ vypráví pětašedesátiletý Libor. Pak šel a byl moc mile překvapený. Dotyčný se mu omluvil, řekl, že ví, že měl na těch neshodách velkou vinu a že na to od doby, co šel do penze, často myslí. A že je mu líto, že už se spolu nevídají. A že když jsou teď v penzi a mají čas, mohli by občas něco společně podniknout.

„Uvědomil jsem si, že je frajer a bylo mi líto, že jsem ten krok neudělal jako první. Chodíme teď spolu na výlety a dokonce plánujeme, že bychom spolu zkusili ještě trochu podnikat, protože o obor, ve kterém jsme dělali, je pořád zájem a oba jsme v něm odborníci. Jenže jsme oba byli příliš ctižádostiví a proto si navzájem udělali problém. Ale teď, když jsme usmíření moudří dědci, by nám to mohlo klapat,“ říká Libor se smíchem.

Usmíření v současné době není příliš frekventovaný výraz. Společnost více sází na výkon, na dravost, když dojde k neshodám v manželství, často se to hned řeší rozvodem. Usmíření zkrátka není příliš v kurzu. Ale čím je člověk starší, měl by si uvědomit, že je to schopnost či umění či kouzlo či jak to nazvat, které by v našich životech mělo zaujímat podstatné místo.