Já osobně jsem se grenadýrem seznámil asi jako třicetiletý v práci, kdy nějaká moudrá hlava přišla na to, že není třeba zaměstnancům vydávat stravenky, když mohou čerpat z vlastní závodní kuchyně. Bohužel ta byla tehdy v Děčíně a já ve Velkých Žernosekách, tak jídlo přicházelo vždy studené po hodině cestování. Navíc chuťově si ta závodka nijak nezadala s tehdy proslulými školními jídelnami, a mohu vám říct, že jsem to od zaměstnanců coby náčelník stanice dost často schytal. Leč bylo rozhodnuto nějakým moudrým soudruhem, a jídla nám takto chodila asi půl roku, než to konečně po hromadě stížností  někdo změnil.

V té době závodních obědů jsem přijal novou sílu jako operátorku vlakové dopravy, dívenku asi devatenáctiletou, krásnou blondýnku,  štíhlou jako laň. Žádný div, že ji posunovači chodili očumovat, jak to jen šlo, a oni si vždy vymysleli důvod, aby to šlo!

A jednou v době její denní směny nám přišel z Děčína oběd, jak správně předpokládáte, byl to grenadýrmarš. Tehdy to děčínští „chemici“  alespoň tak nazvali. Já samozřejmě věděl, že dívenka je mlsná, proto též tak krásně štíhlá, ale neudržel jsem se a pootevřenými dveřmi ze své kanceláře jí při obědě tajně pozoroval. Tak ona to opravdu poctivě ochutnala, potom přisolila, pak nakapala z lahvičky i polévkové koření, a teprve potom to šla vyhodit do záchodu.

No, já sním skoro všechno, ale zde jsem jí musel dát alespoň z části za pravdu, jak to v tom Děčíně vyrobili, nad tím zůstával rozum stát.

Pak jsem grenadýra objevil v nějaké kuchařce i s tím, že to bylo oblíbené jídlo rakouských grenadýrů, kteří v podstatě jedli to, co kuchyni zbylo z dřívějška a dodávalo to sílu a chuť do boje.

Jsem nevoják,  chuť do boje nemám a nikdy jsem neměl, ale grenadýra si s manželkou občas děláme, a to tak, aby nám chutnal!

Recept, který přihazuji, si nedělá nárok na jedině správný, ale pro ty, kteří snad ještě grenadýra neokusili, by to mohl být první návod, než si najdou ten svůj, co jim bude chutnat ze všeho nejvíc.

Tak tedy: 4 střední brambory, 100 gramů těstovin (já mám rád fleky), 2 střední cibule a trochu sádla, trochu škvarků, kousek uzeného, sůl, pepř a mletá paprika.

Brambory uvaříme v osolené vodě do měkka, těstoviny taktéž, ale pochopitelně zvlášť, nikoliv v jednom hrnci. Na pánev dáme trochu sádla (tak půl lžíce), přidáme hrst vepřových škvarků a pokrájenou cibuli na tom necháme zesklovatět. Přidáme kousek pokrájeného uzeného (nemusí být), osolíme, opepříme a opaprikujeme. Zamícháme a sundáme z ohně.

Brambory pokrájíme nebo protlačíme skrz sítko na bramborový salát, smícháme s uvařenými těstovinami a obsahem pánve v zapékací míse a na 10 - 15 minut do trouby asi na 190 stupňů. Kdo má v troubě horkovzduch, tak zapne!

Je k tomu dobrá kyselá okurka nebo salát z červené řepy. Ale to už přeháním ! Jasně, že je k tomu dobré především to, co chutná vám.

Ale stejně si říkám, že kdyby to takhle tenkrát dostala ta  operátorka, tak to třeba ani vyhodit nešla…

Tak dobrou chuť a budu rád, když mi napíšete svoje osvědčené obměny. Já to zkoušel ještě s kyselým zelím, ale nyní to nejde, protože Warfarin se s ním nemá rád… Ale jinak to je mlaskačka pro draky s tím zelím, jak říká kámoš Pavel, a ten to při své váze musí vědět!

Jo, fotit mne to nenapadlo, tak pardon, bez vlastního obrázku.