Manželé Svátkovi žili osamoceně v domku daleko za vesnicí, ale ne zase tak daleko, aby se cítili osaměle. Z vršku, na kterém jejich dům stál, měli celou vesnici jako na dlani. Odtud viděli, jak se jediná ulice svažovala ke třem nestejně velkým rybníkům, spojeným mezi sebou úzkým a krátkým náspem. Shora vypadaly kulaté rybníky jako obrovský, modrozeleně blýskavý sněhulák položený plošně do krajiny. Z domku manželů Svátkových se dalo dohlédnout i na střechy a věž kostela další obce, vzdálené od té jejich necelé čtyři kilometry. A vůbec bylo od nich vidět na všechny světové strany a každá poskytovala nějakou utěšenou podívanou. Až na jednu jedinou výjimku: za zadní částí domu se do země, jež jim také kdysi patřila, zakously před lety obří lžíce bagrů a důlních strojů odkrývajících povrchové uhelné sloje. Zakously se hladově a nezadržitelně. Když se nasytily, zůstala po nich bolavá a hluboká rána, ze které stoupal a po širém okolí se roztahoval čpavý dým. Zbytky nevytěženého uhlí se totiž na některých místech samovolně vzňaly a i po uhašení dále doutnaly. Vždy mi ta hluboká a smradlavě vydechující proláklina připomínala obrovská špinavá ústa, kterými krajina sípavě naříkala a stěžovala si modravému nebi klenoucímu se nad nimi, jak nespravedlivě a navždy pozbyla své dávné krásy.

V tuhle zraněnou světovou stranu se staří manželé Svátkovi dívali neradi. Ale žít se muselo dál, a jelikož se důlní plány jejich domku těsně vyhnuly a oni jej nemuseli opustit (jako mnozí jiní na tomto místě), zůstali a s láskou se starali o to málo, co jim z ukrojené zahrady zbylo. Paní Svátková pěstovala popínavé růže. Na konci jara vyšlehly okolo plotu, nad kovovým obloukem branky, u samostatně stojících drátěných stěn, u dřevěné verandy a u osluněné stěny domu pestře barevné ohně drobných květů. Tu rumělkových, tu karmínových až rubínových, tam zase růžových nebo až do sladkého odstínu zralých malin. I žluté a žlutooranžové se našly, a také červenobéžové až skoro fialové. Kdo šel kolem, obdivoval.

Každý den jsem tudy chodíval do školy. Tedy skoro každý den, protože když počasí nedovolilo, hodně sněžilo, hodně mrzlo, hodně fučelo nebo hodně pršelo, maminka mě pěšky nepustila a musel jsem počkat na autobus. V polovině cesty, asi po dvou kilometrech, jsem míjel pohádkovou růžovou zahradu a zvědavě, přesto však nesměle, jsem do ní nakukoval přes plot. Přiznávám, že moje zvědavost, co se skrývá za růžovými keři, vítězila nad obdivem k jejich kráse. Moje počínání nemohlo zůstat bez povšimnutí. Jednoho rána stála u branky paní Svátková.

- Školáčku, - usměvavě mne oslovila, - až dneska půjdeš zpátky ze školy, zastav se tady. Můžeš se k nám jít podívat, ať pořád nekoukáš jen přes plot. -

Pan Svátek stál na schodech verandy, mávl na mě a zvolal: - A mám něco, co tě možná bude zajímat víc než kytky mojí ženy. Mám sbírku motýlů. Takové jsi určitě ještě nikdy neviděl. Tak jen přijď! -

Dnes to možná zní úsměvně, ale kluci té doby se zajímali o duhové kuličky, střílející praky, krabičky od sirek, kapesní nožíky, lodičky z kůry, ocelové válečky z rozbitých ložisek, bouchací kovové klíče, dívčí copánky a motýly. Na nikdy neviděné motýly pana Svátka jsem byl tedy opravdu zvědavý a cestou ze školy jsem u branky s železným klenutím, obtočeným růžovým keřem, zazvonil.

Posadili mne na dřevěnou a částečně prosklenou verandu. Pan Svátek seděl v širokém plátěném klobouku a cizokrajné vestě obšité kožešinou, prý z polární lišky, já prostovlasý v kostkované flanelové košili a v kraťasech s kšandami. S uctivým obdivem jsem naslouchal vyprávění starého pána a přitom jsem popíjel z velkého hrnku čaj, který připravila paní Svátková z lístků svých růží. Pan Svátek bral jednu po druhé velkou placatou vitrínku, pod jejímž sklem byly v úhledných řadách přišpendleni motýli rozličných druhů, barev a velikostí. Všechny prý sám chytil, klasifikoval a zakonzervoval.

- A tenhle je ze Španělska, - ukázal na motýla s průsvitnými křídly s červenými flíčky, - to je Jasoň červenooký. Toho můžeš vidět i u nás, ale vzácně. A tenhle žlutohnědý krasavec je až z Brazílie. Je to tygr. Nevěříš? Ale to víš, že to není tygr, jakého znáš ze zoologické zahrady. Je pruhovaný jako tygr, a tak se mu říká Oranžový tygr. A tenhle vypadá jako maceška. Znáš macešky? Máte je doma na zahrádce? No tak vidíš, ale tenhle motýl k vám na macešky nepřiletí, i když se mu říká Modrá maceška. Je totiž až z Afriky. Nu, a tady toho motýla určitě znáš. Neznáš? To je přece babočka admirál! -

Ta pestrobarevná krása mne uchvátila, ale úžas v mých očích brzy začal pohasínat. Pan Svátek to poznal. - Copak, nelíbí se ti? - zeptal se mě zasmušile.

- Líbí. Ale nebolí je to, když je napichujete na špendlík? - zeptal jsem se upřímně na to, co mě trápilo už ve škole při pohledu na školní sbírku brouků.

Pan Svátek pokrčil rameny a podíval se na svou ženu, které seděla opodál a jak se mi zdálo, při mé otázce se zachmuřila.

- Tak ty si to taky myslíš? - obrátil se znovu ke mně. - Tak víš ty co, přijď k nám ještě několikrát, a já ti postupně ukážu, jak to je ve skutečnosti. -

Co mi slíbil, to mi také splnil, ukázal a vysvětlil. Ale nadšený jsem z toho stejně nebyl. Už je ten název krabičky se speciálním jedovatým roztokem na usmrcení motýlů „smrtička“ mi zněl ošklivě. Pak celá preparace motýla, rozříznutí, vyvrhnutí, vyčištění, vycpání vatičkou a vysychání a ochrana před roztoči. Uvědomil jsem si, že sbírku motýlů si nikdy nebudu pořizovat.

- Může ti to připadat kruté, já vím, - řekl mi jednou pan Svátek. - Ale motýli jako druh jsou ohroženi ne těmi, kdo je sbírají jako já pro zachování vzácné krásy, ale těmi, kdo ničí jejich prostředí, jako ti, co nám za zády vybagrovali kvůli uhlí květinové louky a meze, a stráně, a okraje polních cest, kde hodně motýlků žije a množí se. A proto pro ně moje paní pěstuje na zahradě nejen růže, ale i kalinu, šeřík, plamének a šalvěj. A proto také sbírám larvy a chráním je před škůdci. A z takové larvy vychovám motýlka a pak ho pustím. Vidím, že nevěříš. Ale to nevadí, nezlobím se na tebe. Víš, motýli jsou na světě přes dvě stě milionů let, člověk jen krátce. Já jsem přesvědčen, že pokud tu člověk už nebude, oni zůstanou. -

Pan Svátek se svou paní už tu dávno nejsou. O jejich zahradu a domek s dřevěnou verandou se neměl kdo starat. Vše časem pohltilo škaredé býlí a růžové keře zardousil popínavý plevel. Bolavou jámu po bagrování uhlí zaplnily ještě bolavější haldy odpadků, svážených sem z celého kraje. Po letech jsem zadumaně stál před téměř neprůhledným plotem jejich zahrady a zvídavě, a opět nesměle, se snažil vidět skrz něj. Jen šedé a hnisavé pusto. Ale když jsem se už chtěl obrátit a odejít, tu se najednou v změti špinavé zeleně cosi barevně zablesklo. A pak znovu a znovu. Jako by vítr fouknul a odvál prach usazený na barevném obrazu dávného malíře. Před očima se mi zatřepotalo několik párů pestrých motýlích  křídel.

Nemůžu to sice dokázat, ale určitě to byli potomci motýlků pana Svátka. Zůstali tam, odkud už člověk odešel.