Možná si po přečtení názvu příspěvku představujete něco jiného než já. Ale opravdu jde „jen“ o moji pravou horní končetinu. Když minulý týden na chvíli vysvitlo slunce, kochala jsem se pohledem na modrou oblohu a na zpívající ptáky ve větvích stromů. Zoufale jsem přivolávala jaro! Bohužel jsem u toho šla a zakopla o obrubník. Už během pádu bylo jasné, že to nevyrovnám. Na zemi jsem se otřepala, sebrala kabelku a klíče a opatrně se postavila na nohy. Dobré, nohy fungují, krev nikde neteče, jen mám špinavé kalhoty. Cestou domů jsem si všimla, že mě bolí pravá ruka. Ano, ta, o které je řeč. Když jsem si doma sundávala bundu, ruka byla nateklá a bolela jako čert.

Vydala jsem se pěšky na pohotovost, naštěstí sídlí v nemocnici, která není daleko. Nebyla jsem tam už léta, ale občas sledujeme s vnoučkem přistávání vrtulníků na helioportu, tak jsem tušila, kde ji mám v areálu nemocnice hledat. Po vstupu do moderní budovy s nápisem EMERGENCY jsem se trochu zmateně rozhlédla. Naštěstí kukaň s nápisem Informace byla na dohled. Sestřička nebyla zdaleka tak příjemná, jako ta na recepci v seriálu Modrý kód. Ale po krátkém výslechu a usilovném ťukání do počítače jsem dostala nějaký papír a pokyn, že mám zaplatit poplatek u automatu a posadit se do čekárny. K automatům mám respekt, naštěstí bral bankovky a lístek o zaplacení poplatku vypadl na první pokus. Dokonce i desitikoruna nazpět. Usadila jsem se do čekárny, prohlížela si ostatní pacienty a odhadovala, jak dlouho asi budu čekat.

Naštěstí to dlouho netrvalo. S další sestřičkou jsem proplula několika chodbami do ordinace. Pan doktor si znovu zkontroloval mé osobní údaje a opět něco ťukal horlivě do počítače. Čekala jsem, kdy si prohlédne tu ruku. Zakopaný pes byl v tom, že nemohl najít v počítač mé rentgenové snímky. To opravdu nemohl, na rentgenu jsem ještě nebyla. Po krátkém vzájemném přesvědčování, že mě nikdo na rentgen neposlal a že ani netuším, kde je, jsem se vydala spletí chodeb sama ho najít. A připadala jsem si jako ten největší blbec na světě. Chodby byly prázdné, ale v jedné zatáčce svítil nápis RTG. Sláva. Pak už všechno proběhlo OK. Pan doktor plus pět studentů medicíny prostudovalo mé snímky, ohmatalo mou bolestivou a napuchlou ruku a došlo k závěru, že to zlomené není. Dostala jsem pružný obvaz a pár dobrých rad. Zvesela jsem šla domů, abych překvapila manžela nečekanou zprávou.

Zmínka o manželovi je opravdu na místě. V dalších dnech totiž musel často zastupovat mou zhmožděnou ruku. Přehodnotila jsem sice plány na velikonoční úklid, vaření a pečení, ale i tak jsem museli dost improvizovat. Dokud je všechno v pořádku, tak člověka ani nenapadne, na co všechno pravou ruku potřebuje! Ruka se přes noc trochu vzpamatovala, ale s nešikovným obvazem nešlo dost dobře pracovat na počítači. Nahradila jsem ho lehoučkou ortézou na zápěstí, samozřejmě koupenou za své. A rozšířila okruh činností, které mohu se svou rukou vykonávat. Nedaří se mi sice krájet zeleninu a maso, ale psaní na klávesnici mi jde perfektně.

Ruka je po několika dnech jako malované velikonoční vajíčko. Zápěstí hraje všemi barvami – tedy hlavně žlutou, modrou a fialovou. Postupně ho rozcvičuji a zaměstnávám. Předpověď teplého jarního počasí na další dny mě trochu děsí v souvislosti s myšlenkami na naši zahradu. Divně se protahující zima neumožnila zatím na zahradě nic udělat a teď toho bude zase moc najednou. Přehazování kompostu, které jsem měla teď na jaře v plánu, vzdávám předem. A ten zbytek bude muset ještě chvíli počkat, až bude ruka v pořádku.