„Prosím tě, jak můžeš pořád používat ten tlačítkový starý telefon?“ Toto pravila nedávno pětašedesátiletá bývalá vědecká pracovnice své o něco mladší sousedce. Ano, vzdělaná zralá dáma, ne patnáciletá puberťačka.
„Proč bych ho nemohla používat? Nechápu, co ti na tom vadí?“
„Nic mi na tom nevadí. Ale vypadá to, jako by sis nový, moderní, dotykový nemohla dovolit.“
„To není o tom, jestli si ho můžu nebo nemůžu dovolit, ale o tom, že tento mi stále ještě slouží, funguje, tak nechápu, proč bych ho měla vyhazovat.“
„Protože vypadáš jako chudák, když ho někde vytáhneš.“

Přehnané? Ale ne. Mobilní telefon se stal typickým statusovým symbolem této doby. Mnozí lidé si kupují jeho stále novější a lepší typy, přestože ty staré ještě fungují. Už přestává platit, že mladí dávají starší mobily rodičům a ti prarodičům. Mnozí lidé vyššího věku si pořizují nejnovější typy chytrých telefonů stejně jako mladí. Prostě je nové technické vymoženosti baví, jsou pro ně podstatné. A dávají tím, ať už vědomě nebo podvědomě, okolí najevo: jsem na tom dobře, jsem aktivní, schopný, chytrý stejně jako můj mobil.

Srovnávání se je věc, která provází lidstvo odpradávna. Dříve však bylo mnohem jednodušší. „Když jsme si v sedmdesátých letech pořídili fiata, byli jsme na sídlišti, kde všichni vlastnili škodovky, naprosté hvězdy. Bylo to něco, jako kdybychom dnes před panelákem parkovali jaguára nebo porsche. Fiata jsme přitom získali jen díky úplatku v podniku Mototechna, kde pracoval náš příbuzný. Pamatuji si, že kvůli tomu autu pak se mnou jedna obzvláště závistivá sousedka přestala mluvit a na manžela přišlo do podniku udání, že určitě krade, když má na to kupovat si zahraničí auto,“ vzpomíná třiasedmdesátiletá Hana.

Dnes s údivem pozoruje, jak její snacha podléhá srovnávání v mnohem brutálnější formě. „Mají deset let starou kuchyň, z mého pohledu tedy novou. Perfektní, vybavenou snad všemi spotřebiči. Ale ona pořád přesvědčuje mého syna, že ji musejí vyměnit za novou, od určité značky, protože všechny její kamarádky mají tu dotyčnou značku a ona si je teď prý ani nemůže pozvat domů, protože by ji pomluvily, jak příšernou má kuchyňskou linku,“ vypráví Hana.

Problematice současného srovnávání a vytváření statusových symbolů se dlouhodobě věnuje psycholožka Sonja Lyubormirska z Kalifornské univerzity. Ta tvrdí: „Tendenci neustále se srovnávat s druhými mají především lidé, kteří jsou nespokojeni s vlastním životem. Vzhledem k tomu, že celá současná konzumní společnost je založená na neustálém srovnávání se, tedy nakupování věcí, které mají ostatní, se zdá, že jsme nespokojeni úplně všichni.“

Srovnávání se s druhými podle toho, co kdo umí či dokázal, může být do určité míry motivující, tudíž prospěšné. Srovnávání se podle toho, co kdo vlastní, co si může dovolit koupit, je zpravidla zdrcující. Jistě, může být motivací hodně pracovat, učit se, zkrátka snažit se být úspěšný a také si moct tolik dovolit. Ve většině případů však vede jen k závisti.

V jedné chatové osadě nedaleko Prahy je již delší dobu pozorovatelný následující jev. Jestliže si někdo z majitelů chat pořídí nové auto, brzy si nové auto pořídí jeho sousedé a pak další. Vozový park tam tedy lidé obměňují poměrně často, přestože se jedná o lidi naprosto průměrné, o střední třídu, mnoho z nich už je v penzijním věku.

„Když si soused koupil nové auto, říkala jsem manželovi, že to další sousedka nepřežije a donutí manžela také k výměně vozu,“ říká jedna z obyvatelek osady. „A bác ho, za pár měsíců to tak bylo. Dotyčný si pak chlapům v hospodě stěžoval, že na to padly všechny úspory, co měli na penzi. Jenže manželka prý tak dlouho hučela, že přece nemůžou jezdit starým autem, když Petr má nové, že podlehl. Nejhorší na tom je, že můj muž teď začal vést řeči typu: no, je fakt, že ta naše stařenka už dlouho nevydrží, už je to takové nedůstojné s ní jezdit, asi se začnu po něčem novějším taky poohlížet. Je mi jasné, že kdyby kolem sebe ta nová auta neviděl, ještě by ho to nenapadlo. Ale cítí se teď méněcenný, má pocit, že si sousedé myslí, že si nové auto nemůžeme dovolit,“ vypráví.

Mnohým může být takové uvažování k smíchu, ale psychologové ho považují za naprosto přirozené. Například antropolog Martin Soukup, který zkoumá život lidí v odlehlých částech světa, má poznatky, že podobně se lidé chovají všude. Jen mají samozřejmě jiné životní podmínky a tudíž jiné statusové symboly.

„Jednou z nejzásadnějších proměn na Nové Guinei byl příchod mobilního signálu. Stal se statusovým symbolem majetku. Je vidět, jak lídři jednotlivých klanů jsou ti, kteří mají mobilní telefon. Mobil se stal symbolem toho, že je člověk úspěšný. Jakoby se tam teď utvářelo něco na způsob střední třídy,“ uvedl.

Zkrátka, statusové symboly má každá společnost. My jich teď máme hodně a navíc se často mění. Udržet s nimi krok je mnohem těžší než dříve. Reklamy na nás valí tolik nových a stále vylepšených spotřebičů, aut, mobilů a dalších věcí, že pokud někdo srovnávání se s ostatními v mladém či středním věku podlehne, hrozí mu velký průšvih. Čím starší bude, tím více se ten průšvih bude v jeho životě projevovat. Protože kupovat si v penzi stále nové mobily, auta či kuchyňské linky může opravdu málokdo.