Vůně pilin a hoblin. Nejkrásnější vůně mého dětství. Vdechovala jsem ji dlouhé hodiny v truhlářské dílně pana Ř., do jehož domu ve vesničce u Příbrami jsem jezdila s prarodiči a maminkou na prázdniny.

Vůně nasbíraných hub, které jsem s babičkou čistila a krájela. A potom nejedla. Dodnes je moc nemusím, ale voní krásně.

Vůně čerstvě nadojeného kozího mléka od paní Ř. Dnes si jako lahůdku občas dopřeji kozí sýr.

Vůně lesa a jehličí.

Vůně čerstvě pokosené trávy.

Vůně deště na venkově. (Déšť jsem vždy milovala jako očistný, smývající z mé duše všechno špatné. Bála jsem se ho ale ještě několik měsíců po povodních v roce 2002.)

Vůně podzimu, který miluji celý život. Mlha, tlející listí.

Vůně ohně. Ohýnků rozdělávaných v přírodě i těch v kamnech, jimiž jsme doma topili. (Jsem tak trochu pyroman.)

Vůně linoucí se z buchet nebo koláčů, které babička nebo maminka právě vyndaly z trouby.

Vůně zářícího vánočního stromku v pokoji, do něhož před chvílí přiletěl Ježíšek. (Ježíšek byl malý chlapeček a přilétal otevřeným levým horním okénkem.)

Vůně školních jídelen.

„Vůně“ jatek. Z pražského bytu jsme měli výhled na nepříliš vzdálená jatka (dnešní Holešovickou tržnici). Někdy cítit nebyla. Před deštěm ale spolehlivě. Říkali jsme: „Smrděj´ jatka, bude pršet.“ Tak tahle vůně mi nechybí.

Text byl publikován v lednu 2017 na webu Národní kroniky SenSen.