Skutečnost je taková, že kvalita a složení barev se výrazně změnily. Kdo pamatuje zápach čpavku, který kdysi zahaloval kadeřnictví, má jasno v tom, že barvení dříve a teď je odlišná záležitost. Existuje spousta druhů barev nejen co se týká odstínů, ale především složení, takže je možné si vypozorovat, které komu dělají takzvaně dobře. Jsou rovněž mnohem méně agresivní, než bývaly ty, které ze svého mládí pamatuje generace dnešních seniorek. Rozdíl je i v tom, co si kdo představuje pod pojmem barvení. Jestliže si nějaká dáma od šestnácti nechává pravidelně stahovat svou původní barvu a vytváří ze sebe blondýnu, po třiceti či více letech rozhodně o zdravém přístupu ke svým vlasům mluvit nemůže.

Stejně tak není úplně ideální časté střídání barev, které vyžaduje stáhnutí barvy původní. Ono to totiž nefunguje tak, že si jednu barvu překryjeme druhou, to ví každá zkušená kadeřnice.

Barvení vlasů se stalo tak běžnou součástí života, že je vděčným tématem článků, diskusí a tudíž, jak už to bývá, i vědeckých studií. Zkrátka, jde o téma atraktivní. Takže se čas od času objeví studie, která každou ženu, která nemá svou přirozenou barvu vlasů, trošku poleká.

„Jestliže se podíváme na složení barev na vlasy, vidíme, že se jedná o složky, které mohou být alergenní. Ostatně na každé barvě to výrobce pro jistotu uvádí. Když tedy smícháme jednotlivé složky barvy a vytvoříme roztok, kterým si potíráme vlasy, jde o koktejl, který je snad největším alergenem, jaký existuje,“ tvrdí Torkil Menné, jeden z autorů podobných výzkumů. Tvrdí, že barvením se postupně po řadu let dostávají chemikálie do pokožky a zaděláváme si tím na to, že se to jednou projeví alergiemi, ztrátou imunity, kožními nemocemi. Nedávno se objevily v tisku citace z dalšího výzkumu, tentokrát ho provedli vědci z univerzity v Yale. Podle něj ženy, které si barví vlasy více jak devětkrát ročně, mají až o šedesát procent vyšší riziko, že onemocní jednou z forem leukémie.

Jiní vědci naopak tyto závěry zpochybnili, chybí pro ně prý dostatek důkazů. Jisté však je, že předmětem zájmu je látka butoxyetanol, kterou barvy mnohdy obsahují. A ta je čím dál častěji dávána do souvislosti z rakovinou močového měchýře. Výrobci barev však logicky namítají, že pokud by barvy obsahovaly látky, které v daném množství prokazatelně škodí zdraví, už dávno by byl jejich prodej zakázán.

S tím, jak má však čím dál více lidí různé alergie, se objevuje čím dál více případů, kdy ženy mají alergické reakce na barvení vlasů. Což je nepříjemné zejména ve vyšším věku, pokud dáma nechce nosit vlasy šedé, přirozené. Ne každá má šedou barvu, která jí sluší, mnohé si život bez barvení nedovedou představit, a jakmile se objeví šedivá pěšina, spěchají do kadeřnictví. Šedivé zkrátka chodit nechtějí.

Každopádně je vhodné dodržovat radu, která je uvedena na každém balení barvy, tedy před nabarvením celé hlavy si provést test, zda právě na tento druh barvy člověk není alergický. Je to vhodné udělat zejména tehdy, když měníme značku barvy a měla by nás o tom poučit i kadeřnice, pokud použije barvu jinou než obvykle. Barvení vlasů je téma, které asi bude společnost rozdělovat věčně. Část žen tvrdí, že si barvením vlasy zničila, jiné naopak jsou přesvědčeny, že si tím vlasy vylepšily. Mnohem větším

nebezpečím než profesionální barvení kvalitními barvami je však barvení domácí barvami levnými, nevalné kvality. Právě při něm vznikají případy, kdy žena spláče nad výsledkem. A čím jsou vlasy hustší a delší, tím je obtížnější si je doma kvalitně nabarvit. A co teprve, když jsou prošedivělé nebo mají výrazné odrosty. To je pak výsledek domácího barvení mnohdy ještě horší, než byl původní stav.

Zkrátka, správné barvení je věda. Je při ní dobré vědět o možných rizicích, ať už estetických nebo zdravotních, ale každopádně není nutno podléhat paniku vyvolávajícím zprávám, že barvení vlasů je hodně zdraví nebezpečné. To už by tu dnešní starší dámy, jejichž vlasy mnohdy procházely hodně drsnými zásahy, vlastně nebyly, ne?