Lékař a sociolog Aaron Antonovsky dělal dlouhodobé průzkumy mezi Židovkami, které přežily koncentrační tábory. Většina z nich také za války přišla o řadu příbuzných a blízkých. Došel k závěru, že třicet procent z nich je po psychické stránce naprosto v pořádku. A většina ze všech, přestože si z té doby nesou traumata, se s nimi dokázala vyrovnávat. Jinými slovy, ty ženy nevzdaly život. Vdaly se, měly děti, žily naplněné životy. Přitom prožily takové věci, že by se zdálo, že se s nimi dál žít vůbec nedá. Do kontrastu s tím lékař dává časté reakce lidí, kteří se dozvídají o nějakém neštěstí, které se přihodilo jiným. Říkají: To bych nezvládl, to bych nepřežil, to by byl můj konec. Jeho závěr: Ne nadarmo se říká, že co člověka nezabije, to ho posílí. Není to jen fráze, je to fakt. 

Štěstí na míru

"Stejná rána osudu někoho zničí, zatímco jiný se po ní takzvaně změní a najde nový vnitřní řád," tvrdí kouč Ivo Toman, který se této problematice věnuje ve své knize Štěstí na míru. "Člověk, který utrpěl těžký úraz, třeba změní kariéru či koníčky, vyhraje paralympiádu nebo začně pomáhat charitě. Jiný to naopak takzvaně vzdá a propadne bezmocnosti. Jak je to možné? V čem tkví rozdíl?" ptá se. Stejně jako řada psychologů dochází k závěru, že někteří lidé zkrátka mají schopnost vyrovnat se s neštěstím a získat z něj něco dobrého.

"Myslím, že tito lidé mají správnou kombinaci sebeúcty, pokory, velké vnitřní motivace a soustředění na vnější svět. Málo času přemýšlí o sobě. Radost nachází v objevování nových řešení, o kterých takzvaně normální zdraví lidé nemají ani potuchy. Osvojí si nové dovednosti, které do té doby nepotřebovali. Příkladem jsou lidé, kteří přijdou o jeden smysl, jako například slepci. Často u nich dochází ke zlepšení jiného smyslu a jsou pak z nich dobří maséři a ladiči hudebních nástrojů," vysvětluje.

Nový smysl života

Pozoruhodné jsou studie, které ukázaly, že lidé ochrnutí po úrazu, jsou často za několik let stejně veselí a vyrovnaní jako byli před tím, než je neštěstí postihlo. Jistě, z celoživotního mrzouta se po úraze náhle optimista nestane, to je jasné. Ale i u takových lidí byly zaznamenány případy, kdy jim nepříjemná životní změna paradoxně vnesla do života něco nového a zajímavého.

Sedmdesátiletá maminka paní Kateřiny z Prahy kvůli cukrovce téměř přišla o zrak. Přitom dříve velmi ráda četla a hodně času trávila u televize. "První rok byl katastrofa, s maminkou vůbec nebyla řeč. Navíc doma být sama nemohla. K nám se přestěhovat nechtěla a také by to ani dost dobře nešlo, protože oba s manželem býváme dlouho do večera v práci a maminka není na náš byt zvyklá, takže by se v něm neuměla pohybovat. Rozhodla se pro domov pro seniory. Teď se nám zdá vyrovnanější a spokojenější než dříve. Našla si tam kamarádky, chodí do kurzu keramiky a začala se učit slepecké písmo tak urputně, až v tom trhá rekordy. Našla smysl života v tom, že zase bude číst," vypráví Kateřina.

Ivo Toman radí, že by si každý člověk měl zkusit představit, co by se v jeho životě změnilo, kdyby náhle měl obrovský zdravotní problém. Třeba kdyby oslepl, skončil na vozíku a podobně. Jistě, nepříjemná představa, ale prý nám tohle cviční o každém z nás může dost nového říct. Co si představíme jako první? Co by změnilo, tedy, co bychom už nemohli dělat. Zároveň bychom si ale měli zkusit představit, co by se nezměnilo. "Představíte si, jaké by to bylo, kdybyste byli na vozíku. Nemohli byste chodit. Jenže mnoho věcí by se pro vás nezměnilo, i nadále by vás těšily. Mohli byste dál číst, sledovat filmy, jíst v restauraci, trávit čas s rodinou a přáteli. Potíž je v tom, pokud si tohle člověk neuvědomuje a má pocit, že úrazem či nemocí končí vše. Zpočátku se změny zdají obrovské. Ale nepodceňujte svou schopnost se přizpůsobit. Časem si více či méně zvyknete," tvrdí kouč.

Zní to asi divně, představovat si, že nás postihne nějaká katastrofa. Nicméně lékař Aaron Antonovsky také doporučuje, aby se člověk zkusil probrat následujícím žebříčkem hodnot, podle nějž se prý dá poznat, jakou má odolnost vůči nepříznivým životním situacím. Šanci vyrovnat se i s těmi nejhoršími mají lidé, kteří:

- Mají závazky. To znamená rodinu, přátele, práci.
- Mají pocit, že na svůj život mají nějaký vliv.
- Mají optimismus a sebedůvěru.
- Mají smysl pro humor a nadhled.

Lidem s těmito schopnosti připadá život smyslupný, i když je potká nemoc, úraz či problémy způsobené vysokým věkem. Ale nikdy není pozdě začít pracovat na tom, abychom aspoň něco z těchto vlastností a schopností získali.