Jak jen ten čas letí.
Není to tak dávno, co mi bylo dvacet. Dívala jsem se na svět očima zeleného mládí, které má ještě všechno před sebou. Co všechno jsem chtěla udělat, vyzkoušet, jak velké plány jsem tehdy měla. Věděla jsem, co dělají špatně ti starší, a byla jsem přesvědčená, že já to budu dělat líp. Ti starší jsou přece už otupělí, zaběhnutí ve svých kolejích. Stáří pro mne začínalo někde hned po čtyřicítce.
A co teprve důchodci!
To byli starci a stařenky nad hrobem. Šourali se světem pomaloučku s holí (nebo i dvěma), v puse špatně sednoucí klapací zuby, s vrzavými bolavými klouby a vyhaslým pohledem. Šetřili každou korunu a ušetřené peníze předávali svým dětem, babičky měly navíc ještě povoleno opatrovat vnoučata. Takový byl můj zjednodušený, povrchní, povýšený a velmi nezralý náhled.
Roky běžely, ve starostech běžného dne jsem své mládí zapomněla za některým rohem. Poměrně dlouho jsem si toho ani nevšimla, čas se ale nezastavil.
S údivem se nyní dívám, jak stárnou děti kolem mne. Ráno je maminka veze v kočárku, odpoledne se s prckem vrací ze školy. V pátek má školáček maturitní večírek a v sobotu se žení. V tom dalším týdnu už zakládá důchodové připojištění, a kdo ví, možná také uvažuje o pojištění na pohřeb.
Kroutím nad tím občas hlavou. Jak je tohle možné?
Protože mně je uvnitř stále těch dvacet. No ano, nechodím už do práce a žiju z “kapesného”. No samozřejmě, mé vlasy už dávno nemají svou přirozenou barvu, a když mi něco upadne, chvíli přemýšlím, zda mi ta věc vůbec stojí za to, abych se pro ni sklonila.
Ale touhy, přání, mé plány jsou zde stále. Nikam nezmizely, naopak, neutlačovány povinnostmi zaměstnané matky si našly své místo, a čím dál hlasitěji volají a upozorňují na sebe.
“Chci jet zase do hor, na túry!”
“Pojď, jdeme na houby!”
“Tady jsem, slyšíš? Kdy si skočíme tím padákem?”
A tak dále a tak podobně. Nejsem vyhaslá. Nemám klapací zuby, miluji jídlo, zahradu, svého psa. Nepotřebuji k chůzi hůl (zatím) – a zkuste mi říct stařenko! Moje děti si pamatují, že jsem před pár lety chtěla vyzkoušet bungee jumping (zabránilo mi tom jen to, že by nám to na dovolené v cizině silně zasáhlo do rozpočtu, děti byly pro). Toužím po cestě do Austrálie, na Nový Zéland, chtěla bych si prohlédnout v ponorce Velký bariérový útes (a ještě nedávno bych to potápění tam chtěla zkusit sama).
Každou chvíli kolem sebe slyším povzdech – ta mládež je nyní tak zkažená – samé drogy, bouračky v autech, přepadání a podobně. Určitě to znáte sami. Já si ale nemyslím, že by mladí byli o tolik jiní, než jsme byli my. Jsou sice odvážnější, nebojí se říct, co si myslí, a dokáží si za tím jít. Ale jsou stejní idealisté, fantasté, naivové, tak jako kdysi my. Jejich průšvihy jsou poplatné době a novým možnostem. Neliší se od nás ani příliš názorem na věkem starší a pokročilé – jen věková hranice se mírně zvýšila.
Kdo se změnil, jsme my. Babičky a dědečkové. Nešouráme se v papučích po světnici, ale rozhlížíme se po světě. Tedy aspoň já a mí přátelé. Plníme si své touhy a přání.
Co se mne týká, urputně nyní pracuji na uskutečnění svého dalšího, kdysi velmi tajného snu.  Mé nejbližší okolí za mými zády nad tím kroutí hlavou. Nejspíše si myslí, kdo si hraje, nezlobí. Nebo snad – ona se nám babička asi zbláznila!
Já si věřím. V říjnu mi vyjde první knížka pro děti – Rozlouskni oříšek. Já vím, že už jsem tady o tom psala. Ale pokud jste ten můj první článek o tom nečetli a zajímá vás, o co jde, nahlédněte na odkaz https://www.hithit.com/cs/project/4525/rozlouskni-orisek

A jestli zauvažujete, zda-li byste taky …., neváhejte.
Kniha je opravdu dobrá. Psala jsem ji přece já :-)

Článek převzatý z mého blogu: http://www.matyldinopovidani.cz/