Ve čtvrtek jsem prodal v životě své poslední auto. V pátek mi za něj došly peníze. V sobotu jsem jel na výstavu autoveteránů. Tak jsem se chtěl důstojně rozloučit, po 50-ti letech, z mého celoživotního motorismu. Přehlídka byla hodinu jízdy MHD daleko, až v pražských Čimicích. Je tam obrovský blázinec. Byl postaven už asi za první republiky, je to snad dohromady 50 budov! Že už v té poklidné době první republiky, potřebovala Praha tak obrovský blázinec???

Stařičká auta zrovna defilovala před hlavní tribunou. Fotil jsem jako šílený, nepozorně!

Každé auto před ní zastavilo. Katolický kněz ke každé  posádce ušlechtile promluvil, vykropil jim vůz svěcenou vodou, a paničce dal svatý obrázek. Kněz musel mít silné plíce a zdravé srdce!? Výfukové plyny starých automobilů jsou strašně rdousivé!!! Všichni se však usmívali a měli sváteční náladu.

Pak začala má osobní tragédie. Prohrabával jsem si kapsy, zda jsem snad něco neztratil? Klíče v kapse mých letních kalhot nebyly! Hledal jsem v trávě, ptal se i vrátných, marně.

Zavolal jsem si mobilem zámečníka. Postával jsem před naším činžákem a svěřoval se spolunájemníkům. Radili mi, abych slezl po terase, ze sousedního bytu. Vymlátit si má dvoje okna je prý levnější, než příjezd zámečníka! S otevíráním činžáku mi pomáhali všichni Vietnamci, z našeho krámu

Řemeslník přijel už za půl hodiny. Měl vrtačku s vnitřní baterií. Všechny součástky měl s sebou. Byl trochu nahluchlý a mdlejšího ducha. Trvalo mu to jenom jednu hodinu. Kdybych si prý zavolal hasiče, stálo by mě to 10 000 korun, dveře by mi ještě vykopli, dokonce celé!!!

Rozloučili jsme se, s mým poplatkem 4 500 korun!!!

Každý den si teď několikrát denně prohrabávám kapsy, hledám v nich především své klíče!