O jedné fotografii

Akce i60 Můj svět

O jedné fotografii

Datum: 30. 5. 2018

Diskuze: 14

Foto: archiv autorky

V roce 1962 mi bylo osm let. A byla jsem se spolužáky na XII. sjezdu KSČ. Moc si z té významné události nepamatuji. Jedna věc mi ale v paměti utkvěla. Dvě věty z dopisu slovenského delegáta Pavola Davida, poslance Národního shromáždění, k němuž jsem byla přidělena. Po skončení sjezdu mi ho poslal spolu s fotografií. „Milá Vierka … Sme tam obaja v prvom rade v strede. Tvárou som obrátený k tebe“. Dodnes si pamatuji to zklamání, které jsem pocítila při pohledu na fotografii. Jako jediná ze spolužáků na ní nejsem vidět.

| Můj příběh

Autor: Věra Ježková

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

14 komentářů

Věra Ježková 1.6.2018 14:26

Děkuji.

Marcela Pivcová 1.6.2018 11:01

Připomněla jsem si také slova našeho táty, který, když si doma na tehdejší dobu "zanadával", říkal: Ne abys to někde řekla, nebo mě zavřou... a já jsem skutečně vždycky z obavy mlčela.

Jana Šenbergerová 30.5.2018 21:32

Připojuji se k tomu, co napsala Elena. Měla jsem to podobně. Pro mě není žádná šílená doba, šílení jsou jen lidé, a jak vidno, v jakékoliv době.

Věra Ježková 30.5.2018 18:49

Vloudila se chybička. Tak ještě dodám, že tím „nechyběním“ jsem měla na mysli materiálno. Jinak to byla jistě doba schizofrenní.

Věra Ježková 30.5.2018 18:27

v podnicích recitovat básničku „Narodu russkomu privet…“. Taky jsem samozřejmě od rodičů věděla, že je to jinak … Ale ne, když mi bylo osm.

Dana Puchalská 30.5.2018 18:05

Ano dvojí myšlení a další byla prostě krutá daň našeho dětství. A bylo to bohužel všude. A kdo říká že to nezažil( ta k s prominutím) asi lže. Nebo si nic nechce pamatovat??????

Zuzana Pivcová 30.5.2018 17:26

Podle vůle tatinka jsme nebyly pionýrky, ale chodily jsme se třídou také recitovat někam do závodu, např. k MDŽ. Je pravda, že jsme věděly, že je špatná doba, která ublížila našemu tatínkovi a tím celé rodině. Věděly jsme, že třeba vyhodili ze školy paní učitelku, která odmítla přestat chodit do kostela. Ale také je pravda, že mi to někdy jako dítěti vadilo, když šli spolužáci na pionýrskou schůzku a já šla domů.

Libor Farský 30.5.2018 17:25

Já to vidím, bohužel, jinak. Od malička jsem denně chodil spát s příkazem "To, co jsi dnes slyšel, nesmíš nikde říct, zvláště ne ve škole". Myslím, že to bylo od mé matky, otčima i babičky bezohledné, snad si mohli dávat pozor na pusu oni přede mnou.

Věra Ježková 30.5.2018 17:14

Děkuji vám. Myslím, že dětem byla politika úplně jedno a nic jim nechybělo. Protože nic jiného neznaly. Jo, a později jsem ještě musela při různých výročích v podnicích recitovat básničku „Narodu russkomu privet…“.

Dana Puchalská 30.5.2018 14:56

Já jsem,, invalida,, na zpěv. Mým zpěvem bych mohla potěšit maximálně BAKULOVY ZPĚVÁČKY. A pak by soudruh utíkal jako blázen. A byl by rád že je konec.

Elena Valeriánová 30.5.2018 12:05

Opr... myslím si..

Elena Valeriánová 30.5.2018 12:04

Nemyslím, že pro ty mrňouse to byla nějaká hrozná doba. Nezažila jsem žádné velké křivdy, rodiče dřeli, ale to dřeli už jako děti i za první republiky. Věřili tak jako miliony jiných lidí, že se jednou budou mít lépe. Salon si, že dnešní skutečnost taky není zrovna pro všechny do růžova. To tvé tehdejší zklamání dovedu i po letech pochopit.

Libor Farský 30.5.2018 11:30

To já nikdy neměl tu čest být na tak významnou akci pozván. Proč, soudruzi ?

Dana Puchalská 30.5.2018 10:53

Už jsem zvědavá na ohlasy. Nedivím se že jsi byla smutná a zklamaná. Mám pocit že v té době bylo takových ,,mrňousů ,,víc. Byla to fakt divná doba a hurá že je už pryč,viď?