Jmenuje se Bíša. Vzali jsme si ji jako asi dvouletou před čtyřmi lety z útulku. Básničku, kterou jsem o ní napsala (Něha váží tři a půl kila), už nejspíš nepřekonám. Napadlo mne ale, že bych mohla zdokumentovat její jeden den. Vybrala jsem si pátek 1. června.

V příloze uvidíte fotky Bišinky s časem a komentářem. Samozřejmě za jeden den nepředvedla všechny své kousky. Nesedla si na běhoun před kuchyňskou linku, jak to dělává, když chce jíst – říkám tomu, že je v kantýně. Neusnula na klíně páníčkovi sedícímu v křesle v ložnici. Nelehla si mi nad hlavu na opěradlo křesla, z něhož se dívám na televizi. Ani mi toto křeslo neobsadila, takže jsem nemusela do toho ve druhé řadě u zdi. (Přece ji nevyhodím, zvlášť, když spinká.) Nepřišla k páníčkovi na psací stůl, když psal na notebooku; nezalezla za svetry do skříně. Nestihla jsem ji vyfotit, když běhala úprkem po bytě. Často mi mizela ze záběrů, měnila pozici ve chvíli, kdy jsem na ni namířila fotoaparát. A to je vlastně dobře. Není cvičená. Je svá. Kočičí.

Bišinko zlatá, bylo krásné prožít s tebou den intenzivněji než jindy. Mám tě moc ráda.